Paranoidni

Dobry den pane doktore,temer ctyri roky se lecim s uzkosti a depresemi. Je to stale nahoru a dolu. Tri roky chodim na terapie. Nekdy je mi fajn, nekdy tak strasne mizerne. Zvladam docela narocnou praci. Ta me bavi, ale nekdy dost vycerpava. Presto je to snad jedine, co mi pomaha. Zapominam tam na to, co me trapi.. Neni cas na silene myslenky, ktere mi ubiraji mnoho energie a ktere me nesmirne vydeptavaji. Rekla bych, ze celkove se vse lepsi, ale je to tak opravdu? Co to je? Co se deje, kdyz mam pocit, kdyz si myslim, ze nemuzu uz vubec nikomu verit? Jakoby byli vsichni domluveni? Citim, jak se snazi, aby to vypadalo normalne a pritom citim, jak opatrne naslapuji. Nedokazu to presne popsat. Ja proste neverim uz vubec nikomu. Jakoby by byli vsichni domluveni. Dokazu pochopit, ze to je mozna jen muj osobni pocit, ze vsichni se chovaji uplne normalne a ja jen v sobe vyvolavam neco, co neni. Rozum mi to dokaze takhle vysvetlit, ale moje ja to nejak nechce pobirat. Kdyz to presahne pro me hranici unosnosti, jednoduse ty lidi od sebe odstrihavam. Nekdy na mesice, nekdy definitivne. Citim, ze je neco spatne, ale to, co dokazu napsat anonymne, nedokazu rict. Stud, blok, slabost, nejsem takova, jaka bych chtela byt? Asi ano. Antidepresiva beru.Dekuji. Ivana