schizoafektivní porucha

Dobrý den, za poslední tři roky jsem prožila strašně moc nepříjemných a stresových věcí - oběť trestných činů, rozvod, dvoje stěhování, svatba, úmrtí v rodině, no a byla jsem třikrát v PL v HB, kde mi byla diagnostikována schizoafektivní porucha manický typ. Nyní beru Zypadheru v injekcích a bude to již rok. Chtěla jsem se zeptat, jestli máte představu jak ještě dlouho bych měla léky brát? V nemocnici a i pan primář po telefonické konzultaci mi sdělili, že 1-2 roky, ale moje psychiatrička, která si se mnou vůbec nepovídá a kterou bych i ráda změnila, mi sdělila, že budu muset brát injekce celý život!?! Budu moc ráda za Váš názor a děkuji předem za odpověď!
Avatar

Petr Příhoda

Odpověď odborníka:
Dobrý den, všechny návody a doporučení ohledně délky užívání medikace jsou pouze orientační, protože každý člověk je individualita s jedinečným příběhem a může to být u něj jinak, než u podobných případů. Obecně se doporučuje, že po první atace onemocnění by se léky mly užívat 1-2 roky. Pokud je dosaženo dlouhodobé remise, kdy se nemoc neprojevuje, je možné zvažovat postupné snižování až vysazení, Záleží také na tom, jestli člověk ve svém životě udělal nějaký posun či změnu, k čemuž mu může dopomoci třeba psychoterapie. Pokud člověk za svůj život a léčbu převezme odpovědnost, je možné ustoupit od injekcí a užívat místo toho tablety. Napomoci může také psychologické vyšetření. Přeji Vám takového lékaře, který Vás na této cestě bude doprovázet, což je něco jiného, než když s Vámi nemluví a jenom dává léky.
Avatar

Jana

Odpověď peer poradce:
Dobrý den, prognózu o délce medikace vám jako peer pracovník nemohu dělat, to nechám na našem panu doktorovi. Ale chci vás povzbudit v tom, že ač jsou psychické problémy většinou na celý život, vůbec to neznamená, že o nich celý život víme. Já mám přes 15 let zkušenost s úzkostně-depresivní poruchou a po období, kdy mi bylo dlouho opravdu nesnesitelně a měla jsem chuť nebýt, je můj život s ní docela normální. Pořád o ní vím, „hlídá“ mě a kdykoli mám moc stresu, připomíná se mi a já s ní musím počítat, dát jí, co potřebuje (zvolnit, věnovat se víc psychohygieně, obnovit setkávání s psychoterapeutem, někdy si promluvit i s psychiatrem). Ale kromě těchto výkyvů ji vlastně moc nevnímám, žiju naprosto normálně jako každý jiný člověk (s každou jinou nemocí), mám starosti a radosti jako většina lidí. Jen vím víc o přítomnosti své duše, což – ač to zní jako klišé – mi i dalo něco cenného: citlivost, vnímavost, umění si připomínat, co je v životě opravdu důležité a kterým davovým šílenstvím nechci a nebudu podléhat, čemu nebudu svůj život podřizovat. Moc vám přeji, abyste s vaší poruchou došla ke stejně dobrému soužití, ať už to bude na jakkoli dlouho. A máte pravdu, že dobrý psychiatr, ke kterému můžete mít důvěru a bez obav s ním mluvit o všem, je k tomu naprosto nezbytný. Takového si určitě dopřejte. Hodně štěstí.


Zpět na seznam