Schizofrenie?

Dobrý den, zdá se, že jste udělala, co bylo ve Vašich silách, on žádný univerzální návod totiž není. Doporučuje se spíš projevit emoční účast a udržovat kontakt, naopak poukazovat na nesmyslnost jeho přesvědčení, zasazovat to do kontextu nemoci a příliš naléhat je většinou kontraproduktivní. Naopak projevení emoční účasti (má to těžké, záleží Vám na něm) a udržení kontaktu mohou mít časem úspěch.

Dobrý den, jsem ráda, že píšete, i když odpovědět na vaši otázku je těžké. Stejně jako je těžká situace, v níž se vaše rodina nyní díky bratrově nevolnosti ocitá. Mám pocit, že jste až dosud jednala správně a že přesto nenacházíte řešení. Chci Vás pochválit. Problém považuji za akutní. Na Vašem místě bych kontaktovala některou z krizových linek uvedenou na našich stránkách. Zkusila bych tak zmapovat, jaké jsou možnosti podle bratrova momentálního stavu a vašich sil. V sociální službě, kde pracuji, někdy asistujeme u příjezdu sanitek, policistů, popř. hasičů. Ne proto, aby nás bylo víc aut, ale aby to bylo provedeno v klidu a citlivě. Děláme to zejména tehdy, pokud člověka známe a on k nám má nějakou důvěru. Lze zkusit požádat o něco takového ve Vašem okolí, pro případ, že by situace opět gradovala? Jinou variantou by bylo kontaktovat někoho, kdo ho léčil, informovat lékaře o jeho momentálním stavu. Jinak jak jednat s člověkem bez náhledu se učím řadu let a nejsem si vůbec jista. Čím je Vám ten člověk bližší, tím je to těžší. Problém je i v tom, že je to vaše přání dostat ho k lékaři, on tu potřebu nemá, soudě podle toho, co píšete. Zkuste to formulovat jako Vaše přání.(bylo by mi lépe, kdybychom mohli společně zajít k lékaři, pomohlo by mi to, ulevilo by se mi, udělej to kvůli mně, záleží mi na tobě, nejsi mi lhostejný, mám tě ráda) Moje kolegyně nabízí pohled ze své vlastní zkušenosti: „Několik let jsem trpěla bludy, u kterých je problém, že jsou v dané chvíli v podstatě nevyvratitelné. Vzpomínám si na situaci, kdy jsem se jednou se svou teorií mého pronásledování svěřila kamarádovi a on se mnou postupně začal procházet jednotlivé argumenty a snažil se v nich najít něco nelogického, což se mu poměrně snadno povedlo. Ten rozhovor byl dlouhý a já se ho neustále snažila přesvědčit o své pravdě. Nicméně začala jsem pochybovat a přemýšlet o jeho argumentech. Pomohlo mi to v hledání pravdy, byl velmi citlivý. Také mi pomohlo, když jsem zjistila, že podobné zkušenosti mají i jiní lidé, kteří se léčí a teorie o tom, že můj mozek zpracovává informace tak, že mi tyto fantazie přijdou absolutně pravdivé. Podle mých zkušeností z terapie i od psychiatra, odborníci se mým bludům příliš nevěnovali a nesnažili se mi je vyvracet, když jsem se totiž svěřila, už pak byla větší pravděpodobnost, že o nich pochybuji. Co zabralo u mě, nemusí nutně fungovat u jiných, každopádně Vám tuto zkušenost nabízím ke zvážení“