Schizofrenie

Dobrý den, u mého syna byla diagnostikována schizofrenie a jeho chování se pomalu stupňuje a má sklony k sebepoškozování a samozřejmě je podle něj vše v pořádku. Chtěl bych se zeptat jaké jsou možnosti po případě jak ho přesvědčit o léčbě popřípadě možné hospitalizace je mu necelých 18 let a dle našeho zákona už musí s léčbou souhlasit, o čemž ho nelze přesvědčit.. Děkuji za odpověď..
Avatar

Petr Příhoda

Odpověď odborníka:
Dobrý den, občanský zákoník sice umožňuje dětem a mladistvým spolurozhodovat o léčbě, nicméně to platí především v takových případech, kdy je dítě (mladistvý) takového rozhodnutí mentálně schopen, rozumí své situaci a nehrozí nebezpečí, že by odmítnutí léčby mohlo vést k poškození zdraví, kterým rozvoj psychotické ataky u pacienta se schizofrenií jistě je. Pak do toho zákonní zástupci, kterými jsou běžně rodiče, mluvit mohou. Definitivní rozhodnutí je pak na lékaři, který pacienta vyšetří. Krom toho u sebepoškozování je na zvážení, zda nejde o stav, kdy je člověk sobě nebezpečný, což pak může být důvodem k nedobrovolné hospitalizaci i u dospělých. Samozřejmě je lepší, pokud se podaří pacienta nějakým způsobem alespoň částečně namotivovat. Racionální argumenty zde většinou selhávají, lépe je projevit svou starost a emoční účast, v případě nezletilých i třeba s jistou mírou direktivity, kterou si jako rodiče můžeme dovolit. Byla-li Vašemu synovi schizofrenie diagnostikovaná, pak bych se poradil s psychiatrem, který jej měl v péči. Držím palce.
Avatar

Agáta

Odpověď peer poradce:
Dobrý den, myslím, že MUDr. Příhoda Vám podal všechny potřebné informace. Souhlasím s tím, že je třeba jednat. Přidávám vzpomínku ze své vlastní zkušenosti, která se trochu liší od vašeho příběhu. Když mě bylo cca 18 let, byla jsem poprvé ještě u dětského psychiatra v rámci komplexního vyšetření. Vnímala jsem to tak, že pokud paní doktorka zatím neví, co mi je (a vskutku mě zatím nediagnostikovala), že nemá smysl se léčit, léky, které mi nabídla, mi hrubě nevyhovovaly, dokonce jsem po nich dostala záchvat vzteku, takže jsem je po třech týdnech vysadila. Odmítala jsem pomyšlení, že patřím na psychiatrii, nevyhovoval mi přístup dětské psychiatrie, zdálo se mi to zbytečné, ponižující byla zejména představa, že se to dozví někdo ve škole. Usoudila jsem, že přežiji i bez psychiatrie a že mě to poškodí méně než léčba. Přežila jsem do 25 let, kdy už jsem diagnostikována byla a léčila se dobrovolně sama, potřebovala jsem mezitím dospět a dozrát. Najednou jsem byla schopná s lékaři mluvit o tom, jaké na mě mají léky účinky, proč potřebuji jiné, jak se cítím, co mě trápí, už jsme se tolik nebála odsouzení. Přeji Vám, abyste se k tomu se synem časem také zdárně prokousali.


Zpět na seznam