Sebepoškozování a myšlenky na sebevraždu

Dobrý den, už asi třičtvrtě roku chodím k doktorce. Začala jsem na doporučení po několika ošetřeních na chirurgii, protože moje řezání začalo být mnohem častější a hlavně intenzivnější, až moc. Nemám ale pocit, že by to k něčemu bylo. Jediné, čeho jsem alespoň na krátkou dobu dosáhla, byl trochu lepší spaní, ale i to už je zas pryč. Posledních pár měsíců je to všechno zas horší, nemůžu si pomoct. Už mi to ale skoro nic nedává, neuleví to tak jak dřív a tak si ubližuju víc a víc, abych toho třeba zase dosáhla. V hlavě se mi honí scénáře, jak se zabít, abych už od všeho měla klid. Už by mě neničilo to věčné napětí a taky bych se už nemusela před každým přetvařovat. Přemýšlím, kolik tak těch prášků by mi pomohlo na vždycky usnout. To už jsem jednou zkusila, ač né přímo v tomhle úmyslu, spíš jsem se chtěla jen konečně vyspat, ale zjistila jsem, že touhle cestou by to zas tak složité asi nebylo. Přicházím na spoustu možností, jak bych si mohla ulevit definitivně, vidím to v podstatě na každém kroku... každou noc, když koukám do zdi si to v hlavě přehrávám krůček po krůčku a asi to zní divně, ale dělá mi to dobře a toho se bojím. Že to brzo nebudou jen zklidňující fantazie, ale realita, která je až moc lákavá a já nevím, co s tím dělat, protože ve chvíli, kdy bych tohle vyslovila někde nahlas, tak budu okamžitě blázen, kterého někam zavřou