Smrť, emócie
Dobrý deň, zomrel mi pred 5 mesiacmi 70ročný otec, bolo to dosť náhle. Nemali sme spolu v mojej dospelosti dobrý vzťah, ale v detstve bol veľmi fajn. Chcem sa opýtať, či je normálne, že mi vôbec nechýba a necítim vôbec žiadny smútok, ľútosť, proste nič. Je pravda, že mám dosť oslabené city vo všeobecnosti (liečim sa na schizofréniu), ale keď mi zomrel pes, tak som smútila veľmi dlho a ešte i dnes si za ním poplačem. Navyše som veľmi nerada, keď môjho otca niekto spomína a hovorí o ňom, či už v dobrom, alebo v zlom. Pripadá mi to divné, nepatričné spomínať, keď je už pod zemou. Vyvoláva to vo mne nepríjemný pocit, ktorý neviem bližšie popísať. To je jediný pocit, ktorý v súvislosti s jeho osobou viem cítiť. Nepíšem preto, že by som chcela niečo cítiť, ale preto, že sa cítim ako mimozemšťan medzi ostatnými ľuďmi, ktorí to majú úplne inak. Nevyznám sa ani v sebe, ani v nich.
Petr Příhoda
Odpověď odborníka:
Dobrý den, otázka, co je a co není normální je někdy velmi obtížná, a to především tehdy, nejedná-li se o očividný extrém. Je to dáno tím, že jsme každý jiný a stejně tak své emoce prožívá každý svým jedinečným způsobem. Máte pravdu, že u lidí se schizofrenií mohou být emoce, můžeme jim říkat city, méně výrazné, psychiatrie je nazývá "oploštělými". Nemusí to tak ale být vždy. Sama píšete, že ztráta psa, který byl pro Vás blízkou bytostí, Vaše city silně zasáhla. Otázkou je, nakolik blízký Vám otec byl. Vy píšete, že jste v dospělosti neměli dobrý vztah ale že v dětství byl otec fajn, což o blízkém vztahu, který nemusí být vždy jen kladný, mnoho nevypovídá. Navíc i řada lidí, kteří se psychiatricky nikdy neléčili, má své psychické obrany. Jeden takový obranný mechanismus je založen na principu, že se emoce při traumatickém zážitku, kterým je například ztráta blízkého člověka jakoby odpojí a nejsou prožívány. Někdy jen na čas, jindy dlouhodobě. I Vaše nelibost, kterou prožíváte ve chvílích, kdy se o otci mluví, něco vypovídá. Možná by Vám tento problém pomohl rozkrýt psychoterapeut.
Zpět na seznam