smysl života
Dobrý den. Zhruba před měsícem mi zemřel pes, kterého jsme měli s rodinou již od mého dětství. Po jeho úmrtí mi v hlavě neustále vyvstávaly myšlenky o smrti. Nevím, jestli to s tím souvisí, ale od té doby nevidím v životě jedinou věc, která by měla smysl. Jsem student střední školy. Ve škole se mi daří, ale stejně v ničem pořádně nevidím smysl. Dospěl jsem k názoru, že se učíme hlavně kvůli tomu, abychom byli připraveni na pozdější etapu života, ve které budeme hlavně vydělávat peníze. K čemu mi ale vlastně jsou? Celý život jsem začal brát jako odkládání nevyhnutelného - smrti. A ve věcech jako nový dům, nové auto, úspěch ve škole, nebo třeba nalezení přítelkyně nevidím žádný smysl. I při těchto myšlenkách pořád normálně „funguji“ - chodím ven, učím se, posiluji atd. Ale když se pak o samotě zamyslím nad tím, k čemu vlastně všechno co dělám je, opět si odpovím, že k ničemu, protože stejně jednou umřu. Jsem o svých myšlenkách pevně přesvědčený, ale stále někde v hloubi duše cítím, že bych se rád vrátil do starých kolejí a začal vnímat život normálně.
Snad mělo popsání mého problému „hlavu a patu“. Omlouvám se za pravopisné a gramatické chyby.
Děkuji.
Petr Příhoda
Odpověď odborníka:
Dobrý den, otázky týkající se smyslu života, uvědomění si jeho pomíjivosti, smrti a další témata, odvozená od těchto základních, patří k lidskému rozvoji a věřte, že potrápí mnoho lidí, já mezi ně také patřím. Děti si s tím zpravidla hlavu nelámou, objevují se v období dospívání, v průběhu života pak se pak jejich naléhavost mění, u někoho sílí, jiní je vytěsní. Ať si to uvědomujeme nebo ne, týká se tento problém každého z nás. Pokud ustrneme v tom, že člověk se narodil proto, aby jednou zemřel a vzdělání je pouhou přípravou na materiální zabezpečení, které je vlastně k ničemu, protože všichni jednou zemřeme, je to depreimující. Může to být ale výzvou k hledání symslu života a ke snaze jej naplnit. Žití v modu "člověk se narodil, aby zemřel" lze nahradit "člověk se narodil, aby žil". Touto tzv. existenciální tématikou se zabývalo mnoho filosofů (Kierkegaard, Nietzsche, Sartre, Jaspers, Heidegger), psychoterapeutů (Yalom, Frankl), literátů (Dostojevskij, Kafka, Havel, Beckett, Hess...), teologů (Halík), potýkají se s ní snad všechna náboženství, je obsažena např. v příběhu Siddharthy - Buddhy. Zpět k Vám, smrt psa, který s Vámi byl od dětských let, ve Vás spustila kolotoč těchto otázek, které mohou vyvolat úzkost. Užitečné je s tím konstruktivně pracovat, něco si o tom přečíst, popřípadě Vám s tím může pomoci psychoterapeut, který se hlásí k humanistickým a existenciálním směrům. Držím palce.
Bára
Odpověď peer poradce:
Dobrý den, Vážím si Vašeho dotazu. Zároveň je těžké na něj nějak uspokojivě odpovědět. Otázka, která Vás trápí, trápí i filozofy už celá staletí. A vypadá to, že žádná jasná odpověď neexistuje. I mně tyto otázky o životě občas přijdou na mysl. Říkám si, stejně jako vy, zda mé snažení má cenu. Jestli k něčemu je, se stále lopotit, když nevím, kdy bude konec. Nedávno jsem zažila úmrtí v rodině, o to víc jsem na toto začala myslet. Zatím jsem nepřišla na žádné pořádné řešení. Většinou s tím bojuji tak, že své myšlenky zformuluji na individuální psychoterapii, kde pod vedením psychologa si je vlastně odžiji. Mluvím o nich nahlas a mám pocit, jako by tím ztrácely na síle. Pak se snažím uměle na ně nemyslet a dále pracovat na tom, co jsem si naplánovala. Tvrdě nemyslet, zda má moje činnost smysl a prostě ji splnit co nejlépe. Myšlenky časem vyprchají. Po čase se zase mohou objevit a to postupuji podle stejného scénáře. Chápu, že je to velmi těžké. A myslím si, že tímto pocitem marnosti si musí projít asi každý. A každému může pomoci něco jiného. Znám třeba lidi, kterým pomáhá hodně víra nebo třeba meditace. Cesty jsou asi různé. Přeji hezký den a mnoho sil.
Zpět na seznam