Vážně potřebuji psychiatra?

Už nejsem jako dřív. Letos v květnu jsem se začala sebepoškozovat. Také jsem začala přemýšlet o sebevraždě. Jednou jsem se málem předávkovala léky. Párkrát jsem taky zašla pod obchvatový most, zírala na tu výšku, říkala si, jak krásně bych se rozmázla kdybych skočila. Pak jsem si soupla na koleje. Jenže vlak tady nejezdí často, tak jsem šla zpátky domů. Pak začala škola a já začala mít špatné známky. Gympl asi nebyl nejlepší volba. A začaly nesmyslné strachy. Co když neodmaturuju? Co když se nedostanu na vysokou? Zůstanu bez práce, na ulici? O řezání jsem řekla rodičům a učiteli, nijak se to neřešilo. Pak spolužáci začali šikanovat kámošku kvůli její nadváze. Všechno se zhroutilo. Přestala jsem se řezat a přemýšlet o sebevraždě, ale začala jsem se bát, že začnou šikanovat i mě. Začala jsem hubnout. Mám 161cm. O prázdninách jsem měla 81kg, dnes ráno 69kg. Vážím se každý den, někdy jednou, někdy desetkrát. Můj cíl je 46kg. Počítám kalorie, můj denní příjem je 0 až 600. Když překročím 600, mám hrozné výčitky a další den nejím. Snažila jsem se jídlo vyzvracet, ale nedokážu to, nic ze mě nevyjde. Spolužačky si na výletě všimly, že mluvím jinak. Říkají, že se chovám jako anorektička. Vždyť nemůžu být anorektička, když nemám podváhu, ne? Pořád jsem zdravá! Nebo ne? Strašně se bojím, že mám nějakou poruchu. Poradíte mi, co mám dělat? Mám se objednat k psychiatrovi? Nebo jsem normální a v pořádku? Když půjdu k psychiatrovi, rodiče o tom musí vědět, když ještě nejsem plnoletá, že jo?
Avatar

Petr Příhoda

Odpověď odborníka:
Ahoj, nejdřív k té anorexii: podváha, často drastická, je jejím důsledkem, nikoli projevem. Projevem je to, jak člověk vnímá sebe a své tělo, jak úzkostlivě sleduje svou hmotnost a kalorie, kolik pozornosti tomu věnuje, jaké nereálné cíle vysněné váhy si vytyčuje atd. Za tím pak bývají výrazné problémy v sebepojetí, sebehodnocení, z čehož pak vyplývá to, jak se utvářejí vztahy k druhým. Důsledkem toho mohou být také vážné úzkostně depresivní stavy. I sebepoškozování, které u sebe v minulosti popisuješ, s tím souvisí. Myslím, že Tvé potíže jsou vážné, odborná péče je zde na místě a mohla by Ti s nimi velmi pomoci. Co se týká léčby nezleetlých bez vědomí rodičů, tak řada odborníků se nebrání mladistvého vyslechnout a poradit mu, nicméně pak často zjistí, že rodinné vztahy hrajím ve vývoji potíží velmi významnou roli, že je nutné do léčby rodinu zavzít. Pokud se toho bojíš, je možné se obrátit třeba na bezplatnou linku bezpečí - tel. 116 111, kde je možné si o tom anonymně promluvit. Linka poskytuje i poradenství formou krátkého e-mailového kontaktu, kde se dají některé problémy konkretizovat, což Ti může pomoci najít cestu, která bude optimální právě pro Tebe. Držím palce.
Avatar

Agáta

Odpověď peer poradce:
Dobrý den. Podle mě popisujete velmi závažné problémy, s kterými se potýkáte a to dokonce dlouhodobé. Určitě bych vám poradila vyhledat odbornou pomoc. Čím dříve tak učiníte, tím lépe. Pokud vím, nikomu o tom říkat nemusíte, ani rodičům. Pokud by se rodiče však lékaře zeptali, jakožto vaši zákonní zástupci, je povinen dát jim informace. Ale teoreticky v rodině může člověk najít oporu, zvažte, zda byste ji tam nenašla i vy. Doporučila bych vám také obrátit se na poradnu Anabell.cz, kde se přímo specializují na poruchy příjmu potravy a psychické obtíže s nimi spojené.


Zpět na seznam