Dobry den,nevim jaky mam problem,ale muj otec mel ty same potize takze je mozne ze je to dedicny problem.Mam intenzivni setrvale napětí v oblasti solarniho plexu,obcas provazene uzkostmi a strachem ze smrti.kdyz se rano probouzim tak vnimam jak jsou nervy doslova brebuzene,pri sebemensim hluku mnou projede velmi neprijemna vlna vzruseni,i pri otevreni oci je reakce na svetlo prehnana.nevim jestli je to nejaky druh neurozy nebo nejaky hypersenzitivni syndrom.Bral jsem Velaxin 150 a Mirtazapin. Velaxin bez ucinku a Mirtazapin mi zpusobuje syndrom neklidnych nohou. Myslim ze ty psychicke potize mi zpusobuji ty nervy,ale muze to byt i opacne,to nevim zcela jiste.Nevite o nejakem odbornikovi pres tyhle veci v okoli Brna? Trpim tim uz 30 let a obavam se ze uz se s tim neda moc udelat.diky za odpoved.
Petr Příhoda
Odpověď odborníka:
Dobrý den, psychické potíže většinou souvisí s nervy, protože ty jsou řízeny mozkem, který se stejně jako nervy skládá z nervových buněk a rovnováha mezi nimi má zásadní vliv na naši psychiku. Vhodnou medikaci je třeba konzultovat s psychiatrem, u podobných poruch se také uplatňuje léčba psychologická - psychoterapie.
Jana
Odpověď peer poradce:
Dobrý den, pocity, které popisujete, moc dobře znám. Ještě dávno před "oficiální" diagnózou úzkostné poruchy, snad už v raném mládí, jsem sevřený žaludek jako při strachu z něčeho neznámého mívala. A moji rodiče taky. Takže když jsem to začala řešit (poté, co i objektivní životní těžkosti vedly až ke kolapsu), měla jsem za sebou taky nějakých 30 let příznaků. Proto si troufám tvrdit, že řešit se to dá - i po tak dlouhé době. Mně osobně nejvíc a nejtrvaleji pomohla delší pravidelná psychoterapie. Léky byly úleva, ale s příčinou nic nemohly udělat.
V terapii jsem si postupně uvědomovala, proč úzkostem podléhám (občas je to v pořádku, ale proč vlastně pořád a zdánlivě bez příčiny). Přišla jsem na to, jak získat jiný náhled na sebe a na svět, díky kterému si víc věřím, míň úzkostem podléhám a když už přijdou, dokážu k nim přistupovat tak, že vlastně jsou k dané situaci normální a že to zase přejde, tedy je vlastně dokážu líp tolerovat. Terapie je práce, která chce trpělivost, celoživotní návyk se mi nedařilo změnit hned, i když už jsem byla schopná si ho aspoň uvědomovat. Ale určitě to stálo za to a moc vás chci povzbudit, abyste si to taky dopřál. Buďte připraven, že to není jen příjemné, člověk zjišťuje i věci, které se mu na sobě nebo okolí nelíbí a těžko je akceptuje nebo mění, měl by být otevřený před cizím člověkem (ale to je paradoxně vlastně snadnější, nikde jinde ho nepotkáváte a chce to jen najít takového, kterému budete věřit, že mu jde o vaše dobro). Moc vám držím palce, ať se úzkosti zbavíte nebo ji dostanete na přijatelnou četnost. Jde to.