Chování mamky
Dobrý den, píši Vám, protože nerozumím chování mé matky (65 let), která žije s otcem v domě se zahradou. Všichni mí bratři a já ji několikrát ročně navštěvujeme, ale bydlíme min. 100 km daleko. Maminka je drobná, trpí celiakií, Crohnovou chorobou, vysokým tlakem aj. nemocemi. Je asi 10 let v předčasném důchodu, pobírá minimální starobní důchod. Nevím si rady s jejím chováním. Po delší době se začíná urážet, nemluví s nikým, má jízlivé poznámky, je velmi negativní a škarohlídská. Např. si stěžuje, že hodně pracuje na zahradě, ale nenechá někoho jiného udělat nějakou pořádnou práci. Při vaření musí být všechno podle jejích postupů, bere věci z rukou, předbíhá, komunikuje neúplně jakoby ze schválnosti a dotčenosti. Pro mne je tato situace neúnosná, protože mamce nemůžu prakticky pomoci. Její chování mě vždy rozladí skoro až do úzkosti. Chce mít vše uděláno, nepřijímá pomoc, ani nevyjadřuje potřebu, že by něco nezvládala, přitom vidím, že má bolesti zad nebo střev. Setrvávám v její blízkosti, jen z důvodu, že ji mám ráda, ale je to při jejím chování velice těžké. Dlouhodobě se osobně léčím na psychiatrii. Proto zvažuji, zda by moje mamka potřebovala nějakou pomoc psychologa nebo psychiatra. Ale vím, že ji dobrovolně nikdo k odborníkovi nedostane. Už jednou jí neurolog nabízel neúspěšně antidepresiva. Předem děkuji za odpověď.
Jana Rašková Ottová
Odpověď odborníka:
Dobrý den, děkuji za důvěru, s jakou se na naši poradnu obracíte. Mrzí mne, že máte s maminkou a o maminku takové starosti. Myslím, že Vaše úvaha je docela správná jak v tom, že Vaše maminka by mohla profitovat z psychoterapie (a zřejmě i podpůrné léčby psychiatrické), tak i v tom, že pokud k tomu rozhodnutí sama nedospěje, nelze ji k jakékoliv léčbě donutit. Umím si představit, že je velmi náročné při takovém jejím chování setrvávat v její blízkosti a nerezignovat. Zřejmě vnímáte, že i pro Vaši maminku je to důležité, že Vás stále má, ikdyž se navenek mnohdy chová opačně a svými reakcemi Vás spíše odrazuje. Napadá mne, do jaké míry můžete s ní o tom otevřeně mluvit, jak to vnímáte, že je Vám její chování nepříjemné a že o ni máte obavu? Někdy bývá, že v rodině nejsme zvyklí o nějakých tématech otevřeně komunikovat. Ale věřím, že jakákoliv "rodinná kultura" lze postupně proměňovat. Tedy i jaksi uzavřené rodiče postupně rozpovídat, postupně naučit povídat o emocích (i tím, že sami jdeme příkladem a ptáme se i jich). Je dobré nenechat se odradit prvními neúspěchy a pokud věříme, že to může být přínosné, rodině to tak komunikujeme. Umím si představit, že pokud sama docházíte k psychologovi, můžete i tam tuto situaci rozebrat, nesbírat podporu pro sebe a nachystat si vhodné kroky. Možná by tak bylo možné s maminkou časem otevřeně hovořit ve smyslu, že o ni máte obavy a jestli by byla ochotná k odborníkovi docházet. K tomu se někdy hodí nachystat si argumenty proč se Vám zdá tato možnost vhodná (například že vnímáte, že je toho na ni moc, že se strachujete o její zdraví, že byste jí přála, aby se měla lépe, že byste díky tomu mohli všichni spolu lépe vycházet). Někdy může fungovat, pokud táhnete jako rodina za jeden provaz, tedy pokud by i Vaši bratři byli podobného názoru a podpořili Vás. V neposlední řadě je ale potřeba zpracovat i možnost, že Vaše maminka na Vaše návrhy neušlyší. Bohužel někdy ikdyž víme dobře, co by druhému mohlo pomoci, mají vlastní autonomii a rozum. V takovém případě zbývá se zaměřit na sebe, aby Vám v tom bylo pokud možno co nejlépe. Držím Vám palce
Zpět na seznam