Deprese

Dobrý den, je mi 25 let a už od 17ti mívám sebevražedné myšlenky. Jednou jsem se předávkovala ale v nemocnici jsem nic nepřiznala. Dělá mi problém prosadit se ve společnosti, v zaměstnání většinou dlouho nevydržím kvůli psychice a nenávidím svůj obličej. Těžko se mi s tím žije. S přítelem se často hádáme a stejně není schopný mi pomoct abych se cítila líp, teď už ne. Mám pocit, že tenhle svět je plný odporných lidí, kteří nemají jiné zájmy než ubližovat ostatním, jsou to zrůdy a já nemám sílu proti všem stanoveným normám na tomhle světě bojovat. Cítím že sem nepatřím, neměla bych tu být, ale vím že se teď nemůžu zabít kvůli rodině, což je taky depresivní. Myslíte že mi ještě může něco pomoct? Terapie a antidepresiva jsou ale k ničemu, takže o tom dost pochybuji
Avatar

Michael Kostka

Odpověď odborníka:
Dobrý den, myslím, že by vám mohlo pomoci to, co hned odmítáte, tedy psychoterapie a možná i léky. V psychoterapii i psychiatrické léčbě je prvním krokem diagnostika - tedy zkoumání a hledání, jaké jsou příčiny obtíží. Z toho co píšete, nedokáži toto pozadí příliš odhadovat, tudíž nevím co přesněji doporučit. Co mi však přijde zřejmé je, že vaše potíže trvají delší dobu a že se vám s nimi opravdu obtížně žije. V principu by řešením mohlo být jednak porozumění tomu, proč jste v mezilidských vztazích opakovaně zklamávána, v dalších krocích pak hledání způsobů, jak navazovat a udržovat takové vztahy, které budete vnímat jako pozitivní. Nerozumím tomu, jaké máte k odmítání psychoterapie a léků důvody, a proč to nechcete ani zkusit? Pokud vás k tomu vede předchozí špatná zkušenost, bylo by na místě zkusit to jinde či jinak. Účinnost psychoterapie i psychiatrických léků byla prokázána řadou výzkumů, byť samozřejmě efekt mnohdy není okamžitý či úplný. Obávám se, že moje názory nebudete považovat za příliš přínosné. Snad vám bude k užitku alespoň osobní zkušenost naší peerporadkyně. Přeji hodně štěstí.
Avatar

Jana

Odpověď peer poradce:
Dobrý den, měla jsem podobné problémy, ačkoli mě dohnaly až v pozdějším věku, princip byl ale podobný: léta nedostatečného sebevědomí, nešikovnost v mezilidských vztazích a pocity méněcennosti završilo několik velmi těžkých krizí (rozvod, úmrtí rodičů, pracovní vyhoření) a výsledkem byly pocity a dojmy podobné těm vašim včetně touhy z toho všeho utéct a už se třeba neprobudit. Kvůli dceři jsem to ale neudělala a začala chodit na psychoterapii. Ta mi pomohla začít se vidět daleko laskavěji, umět si cenit svých dobrých stránek a nepropadat dojmům, že svět je kruté nehostinné místo. Léky mi sice nejdřív hodně pomohly, ale z dlouhodobého pohledu vlastně moje potíže jen překrývaly – opravdovou úlevu mi přinesly změny (především v náhledu na sebe a na svět), které mi umožnila psychoterapie. Moc bych vám přála, aby se vám to taky povedlo. Pro mě se terapeutka stala velmi blízkým člověkem, který trpělivě každý týden naslouchal, nesoudil mě, jemně mi ukazoval, kde si můžu sama škodit a jak se to dá změnit, u kterého jsem se mohla vyplakat a třeba i vyzuřit. Nebylo to snadné, ale stálo to za to. Zkuste to. Máte rodinu, teď to udělejte kvůli nim a třeba získáte daleko víc hlavně sama pro sebe. Ať se i vám podaří vidět sebe i svět v lepším světle.


Zpět na seznam