Deprese

Dobrý večer, chci se zeptat, jak mluvit/jednat s člověkem který má depresi a sebevražedné myšlenk, už jsem bezradná, zkouším to po dobrém jsem trpělivá i rodina se zajímá o stav ale manžel neustále říká nechte mě bít no copak to jde, je nešťastný z práce do toho hypotéku na krku a teď máme krásnou holčičku 6měsiců, vlastní život ho taky nebaví prý je na ho..... a vše je mu jedno ztrácí úplně zábrany, léky bere ale stejně to nezabírá jednou nahoře a pak zase obrat o 100 stupňů 😒 já jenom nevím jak mu pomoci a ráda bych ale on nechce, neustále slyším to zvládnu sám leda prd.
Avatar

Michael Kostka

Odpověď odborníka:
Dobrý den, z popisu se zdá, že to zřejmě zkoušíte dobře. Vhodné bývá nabízet pomoc či účast na společné aktivitě, povzbuzovat ale nenutit. Mnohdy může být účinné povzbuzení k návštěvě odborné pomoci, podporou pak nabídka doprovodu. Rozhodnutí zda a jakou pomoc dotyčný přijme je na něm i když je pravda, že někdy je efektivní strategií i mírný nátlak k vyhledání pomoci "takto je to neúnosné, nedá se nic dělat, je potřeba abys se mnou šel k psychiatrovi". Další možností je obrátit se na manželova ošetřujícího lékaře s informacemi o aktuálním stavu a poradit se o vhodném postupu. V případě vážnějších sebevražedných úvah (vytváření konkrétního plánu nebo jakákoli fáze přípravy) je na místě hospitalizace. V těchto případech, kdy je bezprostředně ohrožen život, je možná i bez souhlasu nemocného a rozhoduje o ní (v první fázi) lékař záchranné služby. Mám porozumění pro to, že situace pro vás může být vysilující a zneklidňující, tím spíše že nevíte, jak dlouho to bude trvat. Bylo by proto vhodné, abyste myslela i na zdroje podpory pro sebe - ať již praktické nebo emocionální a dokázala si občas najít čas i na nasycení vlastních potřeb. Držím vám palce.
Avatar

Jana

Odpověď peer poradce:
Dobrý den, mám vlastní zkušenost s úzkostně depresivní poruchou a moc dobře si pamatuji, jaké peklo mi udělala z dlouhého období mého života. Taky pro mě byla jedinou úlevou představu, že bych se už neprobudila, protože další život se mi jevil jako utrpení bez konce a nad mé síly. Co mi opravdu pomohlo, byla delší pravidelná psychoterapie. Léky byly sice nejdřív velikou úlevou, ale po nějakém čase jsem si uvědomila, že vlastně jen vegetuju, že mi sice není zle, ale jen přežívám, bez radosti, jako živá mrtvola. V terapii jsem postupně dokázala najít příčiny svých depresí a úzkostí a také se jich zbavit. Ale chtělo to trpělivost, chodila jsem jednou týdně a postupně začínala vidět, kde musím svůj život a především přemýšlení o něm změnit, aby mi bylo lépe. Je to běh na delší trať, ale určitě to stojí za to! Dodat zvenčí to nejde, nedávejte si nereálný úkol. Chtít to změnit musí především postižený sám. Moc vám přeji, ať se to vašemu manželovi podaří.


Zpět na seznam