Hraničář

Jako např. sport, vždy to skončilo na penězích, sice po čase a když se ukázalo, že sem v tom dobrá, ale nikdo mě nepodpořil a z brigád, po světě jezdit nejde a vzdělávat se.. Mám obor s maturitou z donucení, učební obor, kadeřnice, mi bylo zakázáno, že mám na víc 🤣 no a tak sem jakoby se základní školou.. A sedět v lavici, pro mě bylo nekonečné, a stejně zbytečné nervy, snaha, slzy.. Jen papír, co nic neznamená. Chtěla sem si dělat kurz na trenéra, ale prostě za 10 let sem nebyla schopna z té almužny, co stát dává našetřit. Já sem šťastná, když si koupím ponozky a spodky u Vietnamců, v patnácti asi loterie, ale ve triceti? Nemám co ztratit, a nerada bych se uchýlila k něčemu neprávému, ale tohleto nemá žádný smysl, umírat zaživa a sledovat hnus a falešnou moc okolo. Jsem připravena jednat, položit zivot. Jediné co mě mrzí, že by trpělo, be ze mě, je pes. Takže neumím se zabít, ale taky neumím najít cestu, co nebude jen brát, ale taky dávat. Je mi 31,ale myšlení mám na šedesát, prostě toho bylo moc, na jednu ženu. Již jsem docházelo do denního stacionáře, ale tam mi nepomohli. Rádi si povídali, obdivovali, že mám lehkou poruchu, na to, co se mi dělo, jsem bohužel moc inteligentní a k ničemu, mi to není. Hodně zklamali, moje očekávání. Proto si už nehodlám povídat a ztrácet čas, marnostma. 10 let se přesvědčuju, že to dám, že někdy, aspoň poslední rok života, budu šťastná a řeknu si stálo to za to, ale život je tak dlouhej a nic nenabízí..