Konstrukt 2 (pardon ze tak dlouhá zprava...)

Radí mi hýbat se, to dělám, ale myšlenky nesmyslnosti toho všeho nemá žádný koníček šanci překryt - nemohu tvořit (psát, fotit, kreslit si...), i když bych strašně rada a myslím ze mám potenciál, ale proste to nejde, mám pocit ze jsem úplně prázdná, ze cely svět je prázdný, ze každá nová informace nebo vjem je proste něco zbytečného. Už několik let (tak 6. třída?cca) se nemohu zbavit pocitu, že na tomhle světě nebudu dyl než jako dítě. Ze tu mám proste jen nějaký vyměřený čas, a ze doopravdy na mě čeká nějaké velké poslání, ale ze to není v téhle realitě. Jako by to všechno byla jen iluze, jenom sen. Nemůžu se zbavit pocitu ze jsem si všechno a všechny kolem mě jenom vymyslela a doopravdy jsem jenom ja a výplody mé hlavy. Jako kdybych měla čas se rozhodnout, ze to tady buď skončím do svých osmnácti, a dostanu se nekam, kde to dává smysl a kde mám za co bojovat, kde mám svoje poslání a kde je to “doopravdový”. A nebo ze tu sice doziju ale tahle cesta “Něčeho víc” se mi tím uzavře. Osmnáct mi je za tři týdny a já se vážně bojim, ze se zabiju. Vím, ze je to den jako každý jiný, ale je to symbol a vsechno v my hlavě teď směřuje k tomu datu. Tři týdny - tak málo času na to stihnout cely tenhle destruktivní koncept v me hlavě vyřešit, nebo alespoň udělat ty poslední dny tady smysluplné. Nemůžu ten smutek vydržet. Nevím, co se mi tím moje hlava snaží říct. Vím, ze systému neutecu - systémy jsou všude a ani bez nich vlastně být nejde. Tak proč je mi z toho tak strašně zle?
Avatar

Michael Kostka

Odpověď odborníka:
odpověď je u 1. části dotazu
Avatar

Lenka

Odpověď peer poradce:
Odpověď najdete u první části dotazu.


Zpět na seznam