Konstrukt

Dobrý den, D. V tom co píšete, mi přijdou dominantní úvahy a pochyby o tom, jak s životem naložit, touha žít v bezprostřednosti a kontaktu s přírodou. Úvahy jak s životem naložit a pochyby o tom, zda to dává smysl někdy zažívá většina lidí, kteří o sobě a světě přemýšlí (mě nevyjímaje!). Zdá se však, že u vás jsou pochyby a sebedestruktivní úvahy silnější, než je obvyklé. Úvahami o smyslu života se zabývala (někdy i „byla týrána“) řada filosofů i umělců, kteří to přetavili v díla zajímavá pro společnost. I řada lidí jiných profesí řeší toto téma činností, kterou považují za užitečnou – pomocí druhým, péčí o přírodu atd. Osobně se kloním k tomu, že život pro většinu lidí žádný objektivní a nezpochybnitelný smysl nemá. Ale má takový smysl, který mu dáme či si najdeme. Pro někoho to může být víra (v Boha nebo nějaký princip), pro řadu lidí pak práce ve prospěch druhých nebo celku, přírody... Když to tak čtete a přemýšlíte o tom, napadá vás něco, co by mohlo být do budoucna takovým smyslem či cílem pro vás? Třeba alespoň na nějaké období? (Z toho co píšete mě napadá, že by to možná mohlo být něco s přírodou či pro přírodu…). Je možné, že to nebude něco co by šlo realizovat hned nebo každý den, ale třeba by šlo se na to nějak chystat, nebo na tom začít pracovat až dokončíte střední.. Vhodné také bývá, hledat drobné světlé momenty v každém dni. Co to bylo včera? Co by to mohlo být dnes nebo zítra? Je třeba na vašem oddělení někdo, komu můžete nějakou drobností zlepšit den? Povídáním u kávy, časem při deskové hře… Co se týká ukončení života sebevraždou, myslím že byste tím řadě lidí ublížila – rodičům, příteli i kamarádům. Mnohokrát jsem se s blízkými lidí co spáchali sebevraždu setkal, a pro velkou část z nich to byla bolestivá rána na mnoho let (a někdy i celý život). Dobrým argumentem pro odložení na neurčito mi přijde, že to je čin nevratný, který je možno zvažovat i v budoucnu. Předtím je však vhodné dát nalezení spokojeného života šanci a zkusit své pocity i místo ve světě změnit.. Přece jen toho můžete mít ještě spoustu před sebou… Samozřejmě by bylo mnohem vhodnější, probírat tato témata při osobních setkáních. Můžete zkusit takového „parťáka“ - odborníka najít v průběhu nynější hospitalizace? Co se týká využití oněch „3 týdnů“ - můžete si zkusit vytvořit co nejvíce různých, pro vás přijatelných variant, co v životě změnit, aby vám to dávalo smysl nebo jste se cítila lépe. Z toho přehledu nápadů můžete pak do budoucna volit a zkoušet … Přeji, ať se vám to daři. Hodně štěstí!

Dobrý den, váš dotaz ve mně vyvolal celou řadu pocitů, vzpomínek a také zmatek. Už si přesně nepamatuji, jaké pocity předcházely mým osmnáctým narozeninám, byly v něčem podobné jako vaše, v něčem se určitě lišily. Také jsem měla problém s fungováním v systému, jako byla škola. Možná proto, že jsme měla tendenci vymezovat se vůči názorům spolužáků i mnohých učitelů a často jsem narazila na jejich nechuť to poslouchat. Stejně jako vám se mi někdy myšlenky tak "rozlítly", že jsem začala spojovat i věci, které spolu neměly souvislost. U vás mně překvapilo, že spojíte za sebe do jedné věty rodné číslo a ničení planety Země. Na druhou stranu, pro mně vždy byly cizí myšlenky na to, sprovodit se ze světa, zemřít úmyslně. Života jsem si vážila vždy. Zažila jsem situace, kdy jsem nebyla smrti zase tak daleko a to mně vskutku vyškolilo. Člověk nemůže zůstat celý život dítětem, pokud se dožije dospělosti. I ten "dospělácký" má své výhody a kouzla. Můžete si vybrat svoje zaměření, co baví vás, realizovat se. Určit si svůj čas práce a čas odpočinku. Žít a mluvit s někým, koho máte ráda. Udělat něco malého, nebo i většího, pro krajinu a přírodu, kterou máte tak ráda.....