Lidé 2

V osmé třídě jsem byl hospitalizován na dětském psychiatrickém oddělení v Praze Motole. Jenže jak říkala moje máma, jsem dobrý herec a tak jsem se snažil být v pořádku. Zase.. jen dokud jsem se nehroutil. Pobyt v nemocnici byl přesně měsíc a dodnes si pamatuji, že psycholožka mne viděla jednou. Do té doby s námi pracovali jen psychiatrové, ale žádné léky mi nedávali. V polovině prváku jsem přestal chodit do školy, měl jsem přerušené studium a docházel k psychiatrovi. Mezitím jsem chodil vždy ráno, když jsem věděl, že nikde nikdo nebude, ven se psem. Bylo mi to příjemnější, než jít sám a ani mi tolik nevadilo někoho potkat. Jenže takového psa si s sebou nemohu vzít do školy. Přemýšlel jsem i o asistenčním psovi přestože někteří jej potřebují více než já. Ale co když by mi o tohle přestalo pomáhat? A také, můj táta nesnese zvířata v domě. Sice mi dovolil kočku, ale ta je pouze v mém pokoji. Chvíli po prázdninách, na začátku druhého prváku, jsem vysadil léky a přestal docházet jak k psychologovi tak k psychiatrovi. S vysokou absencí jsem dokonce ročník dokončil a zase to šlo z kopce. Měl jsem přezkoušení více než z poloviny předmětů. A dnes jsem se znovu nepřinutil přejít bolest a jít do školy. Vyčítám si to, protože vím, že ani můj táta s tím není v pořádku. Myslí si, že je to znovu ten obrovský blok, který jsem měl předtím. Jenže já se nechci vrátit na psychiatrii. Mám problém, když by mě chtěli hospitalizovat i na normálním oddělení. Raději bych utekl, než tam být.