moje dcera má diagnostikovanou sociální fobii

Dobrý den, z vašeho úhlu pohledu mi vaše reakce (prožívání, myšlení i jednání) přijdou pochopitelné a považuji za velký (a zřejmě těžce vybojovaný) úspěch, že se dcera začala léčit. Pochopitelné a v pořádku mi přijde i to, že máte potřebu chránit sebe a nenechat si dceřinými problémy rozvrátit život i chránit svého syna, který navíc potřebuje vaši kapacitu a energii. Na váš dotaz je možné odpovídat z několika možných hledisek. 1) Z hlediska sociálního a právního: Pacient musí souhlasit, aby vám lékař mohl dát informace, ale nic nebrání tomu, aby si vyslechl váš pohled a veše pozorování. Z toho co popisujete si nejsem jist, že jde o pouhou sociální fobii. I informace od vás mohou vést k tomu aby léčba byla správně cílená a efektivnější. Považoval bych za vhodné zjistit, do jaké míry máte k dceři vyživovací povinnost a nenechat se tím vydírat. Možná by vhodným řešením bylo chráněné bydlení a/ nebo podporované zaměstnání. Pomoci a poradit by vám s tím mohli v organizacích pracujících s duševně nemocnými, případně i sociální pracovník na místním úřadě. 2) Z hlediska psychologického a psychoterapeutického by mi přišlo vhodné, abyste zkusili nějakou formu rodinného poradenství či psychoterapie. Zkusil bych o tom mluvit i s dceřiným lékařem či psychoterapeutem - třeba by váš nápad podpořili a dcera to od nich přijala lépe než od vás. V některých oblastech existují služby pro lidi s duševním onemocněním, které dochází i do místa bydliště a snaží se zprostředkovat mj. lepší spolupráci pacienta a komunikaci v rodině - nazívají se např. Asertivní tým nebo Centrum duševního zdraví (informace by měl mít psychiatr ve vašem regionu). V neposlední řadě myslím, že podporu byste zasloužila i vy. Kromě podpory by vám docházka do psychoterapie pomohla vidět situaci z odstupu a hledat další (třebas dílčí) možnost, jak váš život unést a zlepšit. Držím vám palce!