Dobrý den, jsem student 18 let a už si nevím rady. Moje matka mě neustále dostává do stadií kdy se cítím méněcenný a chci si něco udělat ať už je to nadáváním, křikem, nebo srovnáváním s mým otcem, i když ví že to je člověk kterému se nikdy nechci podobat, bohužel jsem vzhledově celý on. Ale nejhorší je že všechno co udělám je špatně a veškeré moje pokusy o to být lepší nebo se jí zavděčit okamžitě zavrhuje. Narozdíl od mého staršího bratra který není podobný otci a ke kterému se chová vždy přívětivě i když za něj neustále vše dělám já. Tak je z obliga. Hodně se kvůli tomu hádáme protože já už nevím co víc mohu dělat a ona pak jenom argumentuje tím že na to má právo protože je rodič nebo že jí neprojevuji účtu a vděk jenže všechny moje pokusy to udělat obrátí proti mě. Já už opravdu nevím co mám dělat jsem z toho denně na dně. Já vím co pro nás dělá a že nás finančně zabezpečuje a jsem jí za to vděčný. Jenže už jsem v koncích. Já jí mám rád a chci s ní zůstat ale nevím co udělat pro to aby to bylo všechno v pořádku jako u normálních rodin.
Michael Kostka
Odpověď odborníka:
Dobrý den, chápu že vás chování matky zraňuje, že ho vnímáte jako nespravedlivé a možná si přijdete bezmocný. Napadají mě 3 základní strategie, co dělat (a nejvýhodnější může být pracovat na několika z nich zároveň). Jednak se můžete zaměřit na to, jak současný stav učinit snesitelnější a lépe unášet. Vynahradit či vyvážit obtížné prostředí doma spokojeností v ostatních oblastech - v kvalitních kamarádských vztazích, zájmech, ve sportu... (Bohužel v současné době je i toto ztížené..). Je možné učit se zvládat nepříjemné emoce tak, aby neměly autodestruktivní směr - obvykle pomáhá tělesný pohyb, sport, manuální práce, výtvarné vyjádření ale i relaxační cvičení, meditace, cvičení jógy.. Velmi důležitá je možnost mít s kým své starosti, myšlenky a emoce sdílet. Zvláště pokud nikoho takového v okolí nemáte, byla by vhodnou podporou psychoterapie nebo rozhovor na některé z telefonních linek důvěry.
Druhou strategií může být snaha zaměřit se na zlepšení vzájemného vztahu. Nevím, nakolik matka ví, co prožíváte. Zkusil jste jí někdy vysvětlit či napsat to co mě? Nešlo by dohodnout nějaká pravidla soužití - povinností a práv, aby bylo méně důvodů pro vzájemné střety? Je samozřejmě též možné poradit se o dalších možnostech s psychoterapeutem nebo společně navštívit poradnu pro rodinu a mezilidské vztahy.
Třetí strategií je pak práce na postupném osamostatnění. Je zřejmé, že při studiích je velmi obtížné vydělat na životní náklady. Dokážete si však představit nějaké způsoby, jak do budoucna zařídit, abyste byl doma méně? Je možné bydlet u některého z příbuzných, na internátě nebo ve spolubydlení pokud se vaše situace nebude lepšit? Nebo je s tím nezbytné počkat až na dobu, kdy odmaturujete?
Držím vám palce a v první řadě přeji, ať najdete oporu a nebyl se svými starostmi sám.