Nesnášenlivost vůči druhým
Přeji dobrý den. Prvně chci poděkovat za přečtení, protože ani nevím, zda na můj problém existuje odpověď nebo má nějaké řešení. Trpím perfekcionismem, který mě osobně nijak neomezuje, žiju si sám pro sebe. Mám zaměstnání, kde nepotřebuji téměř vůbec s někým komunikovat a mohu přidělenou práci vykonávat z větší části po svém. Je mi přes třicet let a stále více mi vadí všichni lidé. Přestal jsem udržovat vztahy s přáteli, ztratil jsem zájem o partnerské vztahy a ani vlastní rodinu nekontaktuji. Zájem druhých mě obtěžuje. Poslední dobou reaguji verbální agresí, i když se mě někdo zeptá jen na to, jak se mám. Doslova mi vadí, že si někdo na mě dovolil vůbec mluvit. Dříve se mi to nestávalo, ale v současnosti nemám své chování pod kontrolou mé vůli. Jakmile se rozčílím, můj vztek je k nezastavení. Neumím ho nijak zpracovat. Bojím se jít k psychologovi, protože bych určitě okamžitě vybouchnul, že mě vůbec nechápe. Vlastně se mi ani nějak svěřovat někomu nechce. Navíc mám svůj perfekcionismus rád, nesnáším nepořádek, nevidím důvod, proč bych se měl stát horším, méně pečlivým. Ani se necítím přímo vinen mým vztekem k druhým, protože kolikrát mám silný pocit, že se musím bránit, jinak by na mě všichni mluvili neustále a neustále ode mě něco jen chtěli. Jindy mi je ale smutno, že si s nikým nerozumím. Také mi je líto, jak jsem se choval k druhým. Cítím v sobě, že nejlepší řešení by bylo se s nebavit vůbec s nikým. Ale logika mi říká, že bych do takového stavu neměl upadnout.
Jana Rašková Ottová
Odpověď odborníka:
Dobrý den, oceňuji důvěru, se kterou se na naši poradnu obracíte. Vnímám, že tak, jak popisujete svou situaci, není nikterak lehké uvidět v ní dobré řešení. Na jednu stranu jste se svým perfekcionismem i stažením od lidí nějak spokojený a zájem lidí vás obtěžuje. Na druhou stranu vám je někdy smutno, že si s nikým nerozumíte a možná i tušíte, že pokud nezkusíte nějakou změnu, může se vaše oddálení spíše ještě prohlubovat. Takže sám vlastně uvažujete, jak se k tomu postavit. A je možné i pochopitelné, že vás i trochu leká, že své chování někdy nemáte pod kontrolou.
K dokreslení celé vaší situace bych se vás potřebovala doptat, jak se takovýto styl života u vás vyvíjel, jak jste dříve zvládal nutnost být mezi lidmi (škola, rodina, shánění zaměstnání). Na první pohled a bez znalosti hlubší dynamiky toho, co o sobě píšete, to pro člověka není úplně typické chování, evolučně jsme spíše společenští tvorové, proto se nabízí uvažovat nad tím, co vás k tomu vede, a nakolik jste ve svém rozhodnutí svobodný a můžete si vybrat, nebo to spíše jen nejde jinak. O variantě navštívit psychologa jste již uvažovat a i mně se zdá vhodným krokem pro vás se na klinického psychologa či psychiatra obrátit. Nemusí se totiž stát, že hned vybouchnete, že vás nechápe (ikdyž se to stát může, ale dobrý odborník si s takovou situací dobře poradí) a také si nemyslím, že by to znamenalo vzdávat se vašeho perfekcionismu, stávat se horším, jak píšete. Výhodu bych viděla především v tom, že v dialogu s odborníkem si můžete lépe ujasnit co konkrétně vám na vašem životním stylu vyhovuje a co byste rád změnil a popřípadě jak. Již v tomto dotazu nad tím vlastně uvažujete, a já věřím, že se lze dostat více do hloubky a propátrat souvislosti.
Držím vám palce ať najdete pro vás tu nejlepší cestu.
Zpět na seznam