Nesnáším rodinu, trauma z dětství

Dobrý den, Adel. Je pro mě pochopitelné, že vás takové prostředí dusí. Myslím, že se v tom hrají roli 3 faktory. 1) Je v dospívání zcela běžné, že se proti rodině a rodičům vymezujeme, v řadě ohledů chceme být jiní či žít jinak. To v kombinaci s nemožností žít zcela po svém vede ke konfliktům a k tomu, že nám "lezou na nervy". 2) Zdá se, že vůči otčímovi cítíte zlost za to co udělal, tím spíše že asi máte pocit že spravedlnost nefunguje. Irituje vás to zřejmě tím více, čím jste v malém bytě vystavena kontaktu s ním. 3) Těhotenství a malé děti vám vadí zřejmě v důsledku nespokojenosti, bezmoci a nejistot, které jste v dětství zažívala. Jasnou otázku sice nepokládáte, ale asi přemýšlíte nad tím, co teď s tím.. Z praktických opatření by mi přišlo dobré, abyste budovala a rozvíjela vztahy a činnosti mimo byt rodičů, při kterých se budete cítit dobře a stabilně. Tímto způsobem je možno alespoň částečně nedostatek pocitu "domova" vyvážit. Do budoucna by bylo vhodné pracovat na postupném osamostatnění - byť to zřejmě z velké části závisí na možnosti vydělat si na nájem, což je při studiu dosti obtížné. V tomto ohledu lze předpokládat, že vaše možnosti budou větší a větší. Zřejmě by pro vás mohlo být úlevné a posilující, kdybyste měla možnost o svém prožívání i zážitcích z dětství mluvit s někým, kdo pro vás bude mít pochopení. Tím může být i psycholog (klinický či školní), nebo pracovník telefonické Linky bezpečí. Držím vám palce a přeji, ať se vám daří budovat spokojenější život.