Nevím co se děje 2/2

Nemám kamarády a i kdybych je měla tak na ně nemám čas. Domů je pozvat nemůžu protože přes ječení mých zlobivých dětí bych je stejně neslyšela a když už tu byli tak zase rychle utekli. Své děti miluji a snažím se je mírnit, ale přijdu si že už nemám sílu na to je aspoň okřiknout. Všechno se mi tak nějak hroutí a strašně se bojím toho, že budu opět sebevražedný sklony i když vím, že si nic udělat nesmím protože mě mé děti potřebují. Nechci skončit jako moje mamka na práškách, celé dny jen spát a jíst, vnoučata sotva znát a dětí si téměř nevšímat. Moje mamka je tedy i velice dobrá herečka a její pokusy o sebevraždu byli spíše demonstrativní, ale i tak. Přepadají mě pocity vinny, že jsem se o dědu špatně starala, že jsem mu neřekla jak moc sem ho měla ráda. Jsem šíleně moc nešťastná ze vztahu s mým manželem a vím, že už se nedá nijak změnit. Neodejdu, ale od něj. Bojím se, že bych to sama nezvládla a že bych si jiného přítele nenašla kord se třemi dětmi. Stále mám myšlenky na to jak zaplatíme tohle, co budeme jíst, jak zaplatím školku, kde vezmu peníze na bundy pro děti (vždycky se to nějak vyřeší) ale ty myšlenky jsou strašné.Nic mě nebaví, přes den jsem strašně unavená, nevnímám vůbec co mi kdo říká a myšlenky se mi ubírají jiným směrem. Jsem vyčerpaná. Už dál opravdu nemůžu :( Na psychologa nemám bohužel čas a tak se obracím na vás. Je možnost, že se s těmito stavy dokážu vypořádat sama? Pokud ano tak jak? Předem děkuji za vaši odpověď a přeji krásný večer