Nevím jak dál

Dobrý den, mrzí mě, že vás potkala taková těžká situace. Přestože neznám detaily onemocnění vaší maminky (a ani v tom nejsem kvalifikovaný), přijde mi vhodné připomenout, že průběh rakoviny i její léčby je značně individuální, dále pak, že léčebné postupy za 20 let značně pokročily. I proto nemusí vše probíhat tak, jak jste to v minulosti zažila. Je mi sympatické, že chcete mámu co nejvíce podpořit. Zároveň je však vhodné nezapomínat na limity vlastních možností a sil a hledat způsoby jak energii "dobíjet" a hledat zdroje podpory. V první řadě mi připadá, že jste na vše sama. Sdílení s ostatními může být úlevou a podporou (o čemž ostatně svědčí i vaše poslední věta). Máte v okolí lidi s kterými je možné blízké vztahy udržovat a rozvíjet? Máte činnosti, koníčky či zájmy, která vás těší a při kterých se alespoň chvíli cítíte lépe? Další možností, může být i docházení k psychologovi či psychoterapeutovi. Pokud budete mít v důsledku situace výrazné potíže např. s úzkostí, spánkem či třeba jedením, bylo by vhodné zvážit i medikaci - o tom se lze poradit s psychiatrem či vaším praktickým lékařem. Řadu dalších tipů a postřehů naleznete v odpovědi kolegyně peer-poradkyně. Přeji, ať se vám tuto nelehkou situaci podaří zvládnout.

Dobrý den. Předně bych Vám chtěla vyjádřit, že je mi moc líto, že procházíte takto závažnou životní situací. Ztráta blízkých lidí je pro každého člověka traumatickým zážitkem - tím více, pokud se jedná o rodiče. Sama jsem to prožila na vlastní kůži, když mi umíral na rakovinu otec. Stejně jako pro Vás to pro mne bylo hrozně těžké. Ale přeci jen jsem měla asi v životě více jiných opor. Jako nejtíživější mi na Vaší situaci přijde Vaše osamělost. Chápu, že v tomto stavu nemáte na nějaká rozptýlení a navazování kontaktů ani pomyšlení. Přesto bych Vás chtěla povzbudit, abyste myslela i na sebe. Pokud to jen trochu půjde, zkuste do svého života zařadit více aktivit, které těší Vás samotnou. Nevím jaké máte koníčky, co Vám dělá radost, kde čerpáte sílu. Jaké jsou Vaše životní sny a přání. Jak sama v závěru dotazu uvádíte - samotné sdílení těžkostí s druhými lidmi přináší značnou úlevu. Na Vašem místě bych se nejprve porozhlédla, zda je ve Vašem okolí někdo, kdo by pro Vás mohl být oporou. Pokud není nikdo takový ve Vašem osobním životě přítomen, uvažovala bych o nalezení odborné psychologické pomoci. Já sama docházím na individuální psychoterapii již několik let. Rozhovory s psychologem člověku pomohou zorientovat se ve svém vlastním životě. Uvědomit si, co člověka nejvíce tíží, čeho se bojí. Ale také co si od života přeje a kam by mohl směřovat svou budoucnost. Věřím, že tuto těžkou životní fázi zvládnete a do budoucna se budete schopna otevírat novým věcem, novým vztahům, novým formám domova - ať už to bude konkrétně cokoli. Přeji Vám hodně sil, pevnou naději a nalezení tak potřebných opor pro Vás samotnou.