Pomoc
Dobrý den.
Jsem ráda že existují anonymní dotazníky jako je tento, protože z očí do očí bych nejspíš nebyla schopna mluvit otevřeně.
Jako malá jsem byla sexuálně zneužívána rodinným příslušníkem, bohužel v době kdy jsem nevěděla, že to co dělá je trestné a poznamená mě to na celý život. Nutno podotknout, že ve stejné životní fázi byl můj otec velice cholerický a agresivní muž, a svou nenávist k mé matce si vybíjel na mě, což mě připravilo o další kvalitní mužský vzor.
Čím jsem starší, tím u sebe pociťuji více následků. Od averze vůči mužům (kromě svého), po neschopnost odmítnout sexuální styk, když se ode mě očekává. Pokud ale partner odmítne mě, cítím se automaticky nemilovaná a nevěřím mu. Vím, že už to neubližuje jen mě, ale i mému partnerovi a nevím jak mám pokračovat. Vím, že ani on by nebyl schopný pochopit proč nedokážu odmítnout, když nechci. Nedávno jsme ve vztahu měli pauzu a já měla sexuální styk s mužem a nechtěla jsem mít. Bylo to bolestivé a zcela zřejmé, že mi to nedělá dobře, dokonce jsem několikrát řekla, že nechci a odstrčila ho. Ale něčěho v sobě jsem se bála víc, že když se budu bránit zničím sama sebe nevím...Vnucený pocit, že to přetrpím a on bude spokojený a nechá mě odejít. Bylo to pro mě velice ponižující a téměř okamžitě jsem na sobě pocítila odpor k sexu. Nedokážu s tím už žít a nedokážu být s čistým svědomím ve vztahu, kde se cítím jako mučitel. Cítim se vina za to všechno a nevím jak se tomu pocitu bránit.
Michael Kostka
Odpověď odborníka:
Dobrý den, cením si otevřenost vašeho dotazu i upřímnosti k sobě samé a je mi líto, že jste něco takového musela zakusit. Prožívání a chování které popisujete, jsou bohužel poměrně běžným důsledkem sexuálního zneužívání v dětství. V řadě pasáží jste velice výstižná. Např: "..Ale něčeho v sobě jsem se bála víc, že když se budu bránit zničím sama sebe .." charakterizuje přesně prožívání oběti, která se s v dané situaci nemá možnost bránit a bojí se, že by i jen pokus o to, vedl k fatálním následkům. Tato traumatizující zkušenost je tak silná (zvláště je-li v dětském věku), že se přenáší i do věku a situací kdy oběť již tak bezbranná není. Změna není rychlá ani snadná, ale ve většině případů možná je - minimálně ve zmírnění důsledků. Prostřednictvím psychoterapie je možno prozkoumat a ujasnit si souvislosti a důsledky, hledat způsoby jak se s již nezměnitelným vyrovnat i hledat možnosti, jak tyto - nyní již neopodstatněné - automatické vzorce prožívání a jednání měnit. Průvodcem a podporou vám v tom může být některá z psycholožek či psychoterapeutek, které s takto traumatizovanými lidmi pracují.
Držím vám palce a přeji hodně síly.
Zpět na seznam