potřeba svěřit se
Dobrý den, je mi 19 a v posledních pěti letech se u mě střídala období, kdy jsem si byla skoro jistá, že jsem zdědila depresi s obdobími relativního klidu. (u psychologa jsem byla jednou, ale bylo to k ničemu). Ještě když jsem chodila ministrovat, se mi v kostele vždycky zhoršila nálada. Zvlášť když celebroval kněz, u něhož jsem měla pocit, že se můžu svěřit. (Což se stalo cca jednou za rok.) Často se mi při mši chtělo brečet a jakmile jsem si začala nadávat do mimin, situace se horšila. Teď už je ze mě prakticky ateista.
V září k nám do školy přibyl učitel ZSV, na kterého jsem nadávala, jako ostatně celá třída. Jenže teď se mi vrství škola a napětí doma, takže moje doteď docela účinné metody proti depresivním myšlenkám selhávají. A cítím, jak se mi mění nálada, když mám jet s tím učitelem stejným vlakem. Doufám, že pojede, ale zároveň vím, že budu zklamaná, protože je nereálné, abych se mu opravdu s něčím svěřovala (radši zůstanu celou cestu stát, než si k němu přisednout. Přiznávám, že bych si občas ráda s někým (ale s kým?) popovídala víc než jen o škole a počasí, jenže tyhle nekontrolovatelné pocity to jen zhoršují. Jak v přítomnosti těchto lidí tyto pocity eliminovat? Děkuji
Michael Kostka
Odpověď odborníka:
Dobrý den, pokud tomu dobře rozumím, je pro vás obtížné komunikovat se starším člověkem kterého respektujete (tedy s autoritou v dobrém slova smyslu - sympatický kněz či učitel), zvláště je to pak obtížné u citlivých osobních věcí. Zároveň z nějakého důvodu (zde přesně nerozumím proč) máte pocit, že byste se měla svěřit jim a pokud se vám to nedaří, vyvolává to ve vás napětí. Někdy si emoční doprovod i zakazujete a vyčítáte (dojetí na mši), což prožívání dále zhoršuje.
To, co zde popisujete, mi nepřipadá jako projev psychického onemocnění či poruchy (např. sociální fobie), ale spíše jako projev nesmělosti vůči autoritě, který je poměrně běžný. (A mohu přiznat, že zvláště v dospívání, někdy i v dospělosti , znám podobné projevy i ze svého života.) Přemýšlím nad tím, co vás vede k pocitu, že se máte svěřit zrovna jim. Nešlo by využít někoho, u koho to pro vás bude snazší? V případě, že se rozhodnete tyto pocity překonávat, považoval bych za vhodné něklást na sebe příliš vysoké nároky a obtížnost zvyšovat postupně. Až s nimi zvládnete bez výrazného napětí mluvit "o škole a počasí", můžete postupně přidávat víc osobního obsahu - např. co jste dělala o víkendu, jaká kniha či hudba se vám líbí, co prožíváte atd. Je možné, že tímto postupem se vám postupně podaří natrénovat a propracovat se k důvěrné komunikaci. Vhodnou strategií v komunikaci někdy bývá své momentální prožitky a obavy otevřeně pojmenovat, v důsledku čehož se často zmírní či vymizí. (Např. ve smyslu "bojím se že budu hrozně nervózní, ale zajímá mě, co si otom myslíte.. "). Zároveň pak takové sdělení otevírá i možnost podpory ze strany toho s kým komunikujeme.
Pokud s tímto (či něčím jiným) budete potřebovat odbornou podporu, můžete se obrátit na psychologa či psychoterapeuta. To že vám to před lety "nesedlo" nemusí znamenat, že to nemůže mít přínos.
Přeji ať se vám daří.
Zpět na seznam