Přemýšlím nad sebevraždou

Dobrý den, zdá se, že kořenům svých potíží minimálně zčásti rozumíte, ale nedaří se vám najít způsob, jak to zlepšit. Situaci máte o to těžší, že v ní zatím necítíte podporu od lidí kolem. U potíží tohoto typu bývá nejvhodnějším řešením systematická (tedy pravidelná a dlouhodobější) psychoterapie, někdy i v kombinaci s psychiatrickými léky. Většině lidí umožní tyto postupy znatelné zlepšení života, mnozí po čase žijí vcelku obvyklým způsobem i když změna trvá spíše řadu měsíců než týdnů. Bylo by proto vhodné, abyste se obrátila na klinického psychologa případně i psychiatra, kteří mají s řešením podobných problémů zkušenosti. Existují i intenzivní ambulantní programy pro lidi s tímto typem obtíží "denní stacionáře", kam se dochází 6-12týdnů místo do práce či do školy. Je to sice poměrně velká časová investice, která ale umožňuje velký pokrok za relativně krátkou dobu. Získat kontakty nebo podporu můžete na některé z linek důvěry (pokud jste žák či student tak i na Lince bezpečí). Dále mi běží hlavou, zda by se přeci jen nepodařilo získat nějakou podporu ve vašem okolí - ze strany širšího příbuzenstva, školního psychologa nebo učitele ke kterému máte důvěru. V řadě (i menších) měst fungují nízkoprahové kluby pro dospívající, kde lze zajímavě trávit čas i si o podobných trápeních promluvit s pracovníky, kteří jsou ke zvládání takových situací školení. Držím vám palce a přeji dost síly k práci na takové změně.

Dobrý den, ve Vašem dotazu jsem postřehla záblesky něčeho dobrého, jako například „jenže já nechci umřít“, „chci se z toho dostat…“ atd. Tahle slova mi při přečtení Vaší zprávy dávaly naději, že není vše tak ztracené, bezvýchodné. Na druhou stranu chápu, jak těžké je takové období, které zrovna zažíváte, plné pláče, paniky, uzavření se před okolím, a kdy naše duše je zranitelná. Každopádně oceňuji Vaši odvahu k napsání Vašeho dotazu a podělit se o tom s někým. Když jsem v minulosti prožívala těžké období života, kdy vše pro mě ztrácelo svůj smysl, nic mi nedělalo radost nebo mě nebavilo, stále unavená, stranila jsem se všem a všemu, tak jsem se soustředila jen na destruktivní stránku bytí, jako že chci ukončit smysl mého života tady, jen jsem přežívala jako robot a měla toho dost. Trvalo dost dlouho, než jsem se z toho dostala a začala si cenit banálních maličkostí v životě (jako např. zdravé ruce a nohy, sama se mohu nadechnout; takové ty různé věci, při kterých dokážu ovládat funkce těla nebo i všedního života). Může to znít hloupě, ale v takové situaci, i když to nebylo jednoduché, jsem si najednou uvědomila, co vlastně potřebuji, abych se cítila lépe nebo alespoň trošku lépe a za to jsem byla vděčná. Vlastně jsem s jakousi vděčností a ne samozřejmostí začala prožívat svůj život. Taky mi tenkrát v mé beznaději někdo řekl: „Po zimě přichází vždy jaro.“ Nejprve jsem to nechápala, ale tahle věta mě drží i v současné době při životě. Je důležité vytrvat ve své trpělivosti, i když nevidíme východisko, opravdu někde klíčí naděje a zase přijdou lepší dny a o to víc si pak vážím toho, že mohu žít a podílet se na jiných věcech v mém životě. Naučila jsem si vážit zdraví, svého bytí na téhle planetě a na cestě životem jsem mohla potkat zajímavé lidi. Kdybych o to byla ochuzena, zbyla by jen pustina. Přeji Vám vytrvalost, trpělivost a i když se to zrovna bortí a není to jednoduché, opravdu může být lépe!