Připadám si neschopný 1. část

Dobrý den, Ivane. Jak předpokládám tušíte, na vaše potíže neexistuje jednoznačný a stručný recept. Rozhodně nemám pocit, že jste neschopný čehokoli dosáhnout. Sám uvádíte řadu situací v kterých se vám podařilo slušně obstát. Potíž vidím spíše v tom, že se stavem (či cíli), kterých jste dosáhl, nedokážete být spokojen. Nemohu takto odhadovat, zda je to nepřiměřenými nároky na sebe sama, tím že jste zatím nepřišel na adekvátní cíl nebo cestu k němu, nebo zda v tom hrají roli další faktory. Možnou pastí může být i to, jakým způsobem se snažíte úspěchu a spokojenosti dosáhnout - píšete téměř jen o výkonu a práci, naopak nerozvádíte aktuální mezilidské vztahy, které jsou pro řadu lidí klíčem k životní spokojenosti. Nepíšete ani o dalších dílčích věcech, které mohou k prožitku smysluplnosti přispívat - smysluplné aktivity, drobné denní radosti, užitečnost pro druhé, zájmy či koníčky atd. Považoval bych za vhodné, abyste tyto oblasti lépe prozkoumal a dokázal najít způsob, jak přiměřeně skloubit své představy, nároky a schopnosti tak, abyste byl v životě spokojený. Ve všech zmiňovaných tématech vám může být nápomocná psychoterapie a to jak v individuální, tak skupinové formě. Přeji vám, ať se vám podaří najít cestu. Držím palce.

Dobrý den, Ivane. Váš příběh mi v mnohém připomíná ten můj: taky jsem doma stále slyšela, že vše musím dělat nejlíp, jak to jde; taky jsem vystudovala a úspěšně pracovala, ale stále si připadala nedostatečná; taky jsem měla sklony k workholismu a dovedla se k naprostému vyhoření. A stále ten pocit, že nejsem v ničem dost dobrá! Koncem středního věku mě to dovedlo k naprostému vyčerpání a úzkostně-depresivní poruše, pár let bylo doslova utrpením. Tak daleko to určitě nenechte dojít! Mně velmi pomohla delší psychoterapie. V rozhovorech jsem postupně zjistila, že největším nepřítelem jsem sama sobě já. Že každý úspěch si pošlapu, vše dobré mi nepřipadá dost, že jsem k sobě vyloženě krutá. Postupně jsem získala větší sebeúctu a začala si všímat, za co vše můžu být v životě vděčná a nebrat to jako samozřejmost. Velmi mě oslovila věta v jedné knize, že umění není být šťastný, když jsou k tomu důvody, ale právě naopak - a že se to dá naučit. Že kdo není spokojený s tím, co má, nebude spokojen nikdy (to o mě velmi platilo!). Neměřte svůj život dnešními pochybnými měřítky. Nepropadejte šílenství touhy po růstu, která ovládla svět. Zdá se mi, že nejdřív ze všeho nejvíc potřebujete najít spokojenost s tím, jaký jste (a je toho určitě dost, na co můžete být hrdý, jen to nevidíte) a ujasnit si, co OPRAVDU od života chcete a potřebujete. Pak v klidu a bez stresu začít měnit to, co opravdu budete chtít změnit - výdrž a odhodlání máte. Když je mi nejhůř, dost mi pomáhá všimnout si všech lidí, kteří taky nemají samé štěstí - je jich hodně, jen to nebývá na první pohled vidět. Cestou do pekel je srovnávat se s iluzemi úspěchu a štěstí, které o sobě dnes mnozí šíří. A i když to u někoho třeba nejsou iluze, nikde není psáno, že za pár let to nebude přesně naopak. Pokud se vám nedaří najít spokojenost vlastními silami, mohu vám vřele doporučit psychoterapii. Zázraky nejdou hned, ale mně zachránila život. Hodně štěstí.