Psychoterapie - 1. část

Dobrý den, jsem člověk, který po traumatických zážitcích potřebuje psychoterapii. Jsem žena středního věku. Nejdříve jsem chodila k psycholožce na pojišťovnu. Vypadala unaveně, během terapie si vyřizovala své soukromé telefonáty a vlastně mi připadalo, že ji vůbec nezajímá, co jí říkám a že mě ani neposlouchá. Po třech sezeních jsme to, po dohodě, ukončily. Našla jsem si další paní psycholožku, na přímou platbu. Ani tady to nedopadlo dobře. Paní psycholožka byla dost dominantní a vyčítala mi mé malé pokroky, dokonce na mě křičela sprostá slova (asi součást terapie...?). Nakonec jsem měla obavu jí něco říkat, protože jsem se bála, kdy se zase rozčílí. Když jsem si dovolila s ní nesouhlasit, sdělila mi, že v tom případě se mnou končí. Do třetice jsem, vlastně náhodou, našla psychoterapeuta-muže. Už jsem ani nevěřila. Je to člověk velice slušný, empatický, nekonzumní, nesoudící. Nikdy na mě nekřičel, nepoučoval. V terapii se mi dařilo a pomáhala mi. K tomuto člověku cítím sympatie a velkou důvěru, a to je právě problém, protože jsem se kdesi dočetla, že to není z mé strany etické. Vlastně ano, není to normální, povídat "cizímu" člověku o svém soukromí a není normální k tomuto "cizímu" člověku cítit takové sympatie a důvěru, jelikož jsem klient. Je to opravdu divné. Když jsem si to uvědomila, terapii jsem okamžitě ukončila. Nedala jsem mu žádné vysvětlení, přestože je po mně chtěl. Nyní mě moje zbrklé jednání mrzí, ale už nemám odvahu ho znovu kontaktovat.
Avatar

Michael Kostka

Odpověď odborníka:
Dobrý den, mrzí mě, že jste v prvních dvou pokusech s psychoterapií učinila zkušenost, kterou popisujete. Velmi pravděpodobně bych na vašem místě též přemýšlel o změně terapeuta. O to cennější mi přijde, že jste své úsilí nevzdala a našla psychoterapeuta, který vám vyhovuje a s jehož pomocí děláte pokroky. Cítit k terapeutovi důvěru je (podle mě i odborných studií) jedním z nejdůležitějších předpokladů pro efektivní a úspěšnou práci. I sympatie jsou běžné a pochopitelné (často i oboustranné) a pokud nepřekročí hranice (za což je zodpovědný terapeut nikoli klient), nebývají pro úspěšnost psychoterapeutického procesu překážkou. Etika chování psychoterapeuta je zásadní, protože vztah je značně asymetrický (klient ví o terapeutovi velmi málo) a má řadu důvěrných informací. O etice chování klienta mě, kromě běžných společenských nároků, nenapadlo nikdy přemýšlet. (Mnohdy je na místě i z těchto nároků slevit, neb u člověka ve velmi tíživé situaci či s psychickými problémy ovlivněným myšlením a prožíváním nejsou adekvátní.) Popravdě řečeno, nikde jsem nečetl to co zmiňujete a rozhodně to nepovažuji z vaší strany za neetické. To o čem se bavíme s druhými lidmi je dáno mj. typem vztahu a kontextem. Jiné normy tedy má rozprava s kolegou, kamarádem, partnerem, internistou nebo gynekologem. Vzhledem k povaze psychoterapie je pak na místě aplikovat "lékařský" kontext, byť to na první pohled může vypadat zvláštně. Naprosto souhlasím s vašimi úvahami v 2.části dotazu. Myslím, že je zcela na místě, abyste důvody ukončení osvětlila a nepřijde mi nemístné požádat o obnovení psychoterapie. Můžete tak učinit se stejným vysvětlením, jaké jste popsala zde. Dokonce si myslím, že by případně stačilo váš dotaz přepsat do emailu. Držím vám palce a přeji, ať se vám podaří domluvit na pokračování psychoterapie. Ostatně i zpracování této události vás může posunout o kus dál. A kdyby to z nějakého důvodu nebylo možné, nevěšte hlavu a nevzdávejte to. Sympatických terapeutů existuje bezpochyby více i když ten váš působí jako opravdu velký sympaťák :)


Zpět na seznam