sociální fobie u dcery?
Dobrý den,
obracím se na Vás s prosbou týkající se mé 17- leté dcery. Jako dítě měla diagnostikované ADHD, dys-poruchy. Byla ale docela živé a veselé dítě, které nemá problém s dospělými ani okolím. V pubertě nastal obrat, stala se z ní tichá dívka, která má strach promluvit s kýmkoliv. Nechce jít sama do obchodu, cokoliv vyřídit, o nějaké brigádě nemůže být ani řeč, všude musím s ní. Když má mít ve škole prezentaci, je velmi nervozní, nemůže spát. Už v doporučení z PPP má, že by neměla být zkoušená u tabule. Ve škole je za velmi tichou. Myslím, že spolu máme docela dobrý vztah a vše mi říká. Když jsem se jí zeptala, proč je to teď takto, odpověděla mi, že má strach aby se jí někdo nesmál. Jen upozorňuji na to, že se jí doma nikdy nikdo nesmál a měla ve všem maximální podporu. Svěřila se mi, že na druhém stupni základní školy se děti smály při zkoušení u tabule nebo při prezentaci. Ona sama, když jsem jí navrhla návštěvu psychologa, popírá své problémy. Nemá žádný vztah, s kamarády se baví po skypu. Nikam nechodí, po nocích se nikde nezdržuje, nepije, žádné jiné problémy s ní nejsou a ve škole se také docela snaží. Jen bych chtěla podotknout, že já sama se léčím s agorafobií a depresí, ale snažím se jakž takž normálně fungovat. Nevím, zda její problémy řešit rovnou s psychiatrem nebo na terapii a jak ji přesvědčit, aby si vůbec s někým o tom promluvila a zda to třeba nesouvisí ještě s pubertou a časem to samo neustoupí. Děkuji mockrát za odpověď
Michael Kostka
Odpověď odborníka:
Dobrý den, podobně jako vy bych přemýšlel o tom, jak dceři nejlépe pomoci. Na základě vašeho popisu nemohu s jistotou určit, zda se jedná přímo o sociální fobii, je však zřejmé, že má potíže ve vztazích a sociálních situacích včetně školy. Roli v tom může hrát celá řada faktorů – změny související s dospíváním (nejistoty v rolích, sebeobrazu, emocionální křehkost), nepříjemné zkušenosti s reakcí na dys- či ADHD, ale i řada dalších. Nebezpečí spatřuji především v tom, že takovýto typ potíží má tendenci se řetězit - v důsledku obav nabírám méně sociálních zkušeností a sebejistoty, proto vystupuji nejistě, reakce okolí mi to potvrzují a proto se dále stahuji. To celé v důležité a náročné životní etapě, která do značné míry ovlivňuje životní cestu v dospělosti. Z výše uvedeného pro mě vyplývá, že je vhodné napřít snahu, aby se to zlepšilo a vyhlídky do budoucna byly co nejpříznivější.
Za klíčovou považuji psychoterapii. Snažil bych se dceru přesvědčit k návštěvě psychologa – nabízel bych podporu např. formou doprovodu, bude-li chtít. Užitečné bývají i techniky ke snižování úzkosti – Jacobsonova relaxace či autogenní trénink; podobně fungují i cvičení jako jóga nebo tai-či. Medikace může být při těžších formách úzkosti vhodnou oporou, za klíčové však považuji především to, aby se s pomocí psychoterapie naučila situace, kterým se vyhýbá či jí jsou nepříjemné zvládat a zjistila, že to dokáže. Nejistota a úzkost se v důsledku opakované pozitivní zkušenosti sníží.
V neposlední řadě by bylo vhodné, aby i sama vyhledávala situace v kterých je pro ni sociální kontakt přijatelný, nejlépe v činnostech (např. zájmový kroužek, kurz), kde může zažívat přijetí ostatními a úspěch.
Držím palce
Bára
Odpověď peer poradce:
Dobrý den. Děkuji, že se obracíte na naši poradnu. Popisujete u své dcery sociální stažení. Procházela jsem si něčím podobným. Nejsilnější to bylo při vstupu na vysokou školu. Měla jsem veliký strach z komunikace. Při vystupování před ostatními jsem se silně styděla. Nebyla jsem schopna navazovat vztahy. Výsledek byl, že jsem byla úplně sama. S nikým jsem o tom nechtěla mluvit, ani s rodiči, se kterými mám dobré vztahy. Velice jsem se za to, co prožívám, styděla. U mě se problémy hromadily, objevily se i bludy a halucinace, takže jsem skončila na hospitalizaci. Tím rozhodně netvrdím, že Vaše dcera trpí psychotickým onemocněním. Klidně to může být projev puberty. Nemám zkušenosti s ADHD a i to může v celé situaci hrát roli. To, že jsem začala pracovat s odborníky, mi velice pomohlo. V situaci se udělalo trochu jasno a mohlo se pracovat na zlepšení. Pro Vaši dceru to musí být těžké, ale zkuste s ní o tom komunikovat. Najít někoho, v kom bude mít důvěru. A motivovat ji ke spolupráci s odborníky. Přeji mnoho sil.
Zpět na seznam