Stavy úzkosti, strach z lidí

Nechápala jsem proč brečím, proč mi je tak zle a proč se tak hrozně bojím - bylo mi to jedno a zároveň mě to děsilo. Po několika dnech, bolesti břicha povolily a já se vrátila domů. Pak jsem začala zase chodit do školy. ( Na elitní gymnázium) Neměla jsem tam nikoho blízkého ale už mi to nevadilo. Na svoji samotu jsem si zvykla, chvíle jako byla ta v nemocnici byly stále častější. Zažívala jsem divné stavy, které dost dobře neumím popsat. Střídavý děs, pláč a strach z lidí kolem a zvláštní euförie, kterou jsem párkrát zažila. V pololetí jsem musela školu opustit. Částečně kvůli tomu že jsem v jednom kuse chyběla a pak nestíhala dohánět, částečně kvůli špatnému dojíždění. Přestoupila jsem na jiné gymnázium. Jednodušší a ne tak vzdálené. Byla jsem vždycky mimo denní, někde na straně a tak si na mojí tichou přítomnost všichni rychle zvykli. Z většiny předmětů jsem měla dobré známky, a doma jsem se neučila. Vždycky jsem to zvládla nějak vyžehlit. Jenže já byla pořád hrozně vystresovaná, večer jsem nemohla usnout a budila se pravidelně v půl druhé ráno. Každá sebenepatrnější příhoda mě rozbrečela a já zase zažívala ty divné roztřesené stavy. Když jsem mluvila se spolužáky byla jsem hrozně napjatá, vyděšená a když pak odešli, roztřásla jsem se.