Strach z budoucnosti

Dobrý den, Lucie. Ve vašem dotazu vidím dva okruhy problémů, které jsou sice zřejmě částečně propojené a ovlivňují se navzájem, nicméně pro úvahy o jejich původu a řešení považuji za vhodné je oddělovat. Za první okruh považuji kolísání nálad, které označujete za deprese. Nepíšete o nich nic bližšího, ani jak si jejich původ vysvětlujete vy. Pokud významným způsobem ovlivňují váš život (zdá se mi že ano, každopádně z popisu je za banální nepovažuji), trápí vás a nedaří se vám to samotné změnit, považoval bych za vhodné je zkonzultovat s odborníkem (např. klinickým či školním psychologem, na telefonní Lince bezpečí). Je možné že společně naleznete důvody - "spouštěče", které půjde nějakým způsobem ovlivnit, nebo alespoň nalézt strategie, jak ta období lépe "přežít". Druhým okruhem jsou pak úvahy o vašem místě ve světě, cílích života a pochyby o tom, jak se vám podaří je vyřešit, a nároky dospělosti zvládnout. Tyto úvahy i "zmatenost" považuji za častou součást dospívání, což nic nemění na tom, že mohou být znejisťující až trýznivé. Sám jsem si takovými obdobými prošel. Podporou či úlevou obvykle bývá nezůstávat s tím sám, nalézt spřízněnou duši, s kterou to mohu sdílet. Někteří vrstevníci bezpochyby prožívají věci podobné, starší kamarádi či otevření dospělí by mohli sdílet, jak se s podobnými prožitky vyrovnávali kdysi oni. Naleznete ve svém okolí někoho, s kým by o tom šlo zkusit mluvit? Samozřejmě i v této oblasti je možné využít i odbornou pomoc a není to nijak vyjímečné. Z vašeho dotazu jsem cítil velkou upřímnost přiznat si i věci nepříjemné, a schopnost o tom otevřeně komunikovat. Myslím, že to chce značnou odvahu a může to být velkou výhodou v práci na sobě, případně i psychoterapii. Dále mě napadalo to, že vaše tváření se, "že se nic neděje" je možná statečné, zároveň však může znesnadňovat pomoc a podporu druhých. Přemýšlím, zda a jak by se jejich chování změnilo, pokud by věděli co vás trápí, případně i jaké formy pomoci jsou pro vás přijatelné a jaké nepřijatelné? Držím vám pěsti!

Dobrý den Lucie. Myslím, že hezky dokážete formulovat, nad čím přemýšlíte a co vás trápí. Kladete si otázky, které mi připadají povědomé z doby, kdy jsem byla na střední škole já. S tím rozdílem, že jsem ještě doufala, že budu zdravá a neměla jsem tak jasně vyjádřené obtíže, ani závislost na cigaretách. Mně pomohlo v té nejistotě, zda školu dodělám, udělat si nějaký krizový plán. Co dělat když budu maturovat v září? Nebo za rok? Zjišťovala jsem si informace ohledně možných brigád a práce v zahraničí, měla jsem v plánu zdokonalit se v cizím jazyce a pak jej studovat. Zjišťovala jsem možné podmínky pro evidenci na ÚP ,pro případ, že bych byla bez práce……Nakonec jsem odmaturovala a prošla přijímacím řízením na VŠ. Myslím, že je v podstatě normální mít obavy z budoucnosti, mít strach postavit se životu čelem, jak říkáte. Důležité je, že víte, že je to třeba. Přeji hodně odvahy, sil do učení a úspěchu v budoucím životě.