únavový syndrom?
Dobrý den, již sedm let mě trápí různé zdravotní potíže, ke kterým se později přidala únava. Nejdříve jsem navštěvovala lékaře různých specializací, ale později to už vzdala. Na imunologii mi bylo řečeno, že se může jednat o únavový syndrom, ale léčba vlastně neexistuje. Je to celkově náročné, když jsem si chtěla někam po práci zajít, musela jsem si vzít druhý den dovolenou, jinak bych nemohla fungovat následující den v práci. Dříve jsem se věnovala sportu a občas jsem i závodila, i o tento koníček jsem přišla. Poslední měsíce se cítím po psychické stránce velmi špatně, prodělala jsem koronavirus a během nemoci zjistila, že bych stejně nikomu nechyběla, cítím se jako gorila vyčleněná z kolektivu, která sedí někde stranou a chřadne, ten pocit beznaděje, úzkost, nemám chuť se s nikým vídat, ale kontakt s lidmi mi chybí, respektive nějaká spřízněná duše, cítím ale, že jsem citlivá na každý úšklebek nebo poznámku, zraňuje mě to. Poslední dobou nemůžu fungovat v práci, připadám si jak mentálně retardovaná, nejsem schopná myslet, kolegové mě nepodporují, ale naopak bodnou do srdce a zasadí další ránu.
Nikoho nemám, žiji sama a na prahu čtyřicítky přehodnocuji svůj život a ztrácím víru, že mě něco hezkého čeká. Dříve jsem se upínala na to, že si třeba ještě někoho najdu a budu mít rodinu, ale teď vidím, že nejsem schopna se postarat ani o sebe.Nemám už smysl v životě, často přemýšlím o tom, že už to nemá cenu, dříve mě tato myšlenka děsila, teď jsou mé pocity tolerantnější.
Jana Rašková Ottová
Odpověď odborníka:
Dobrý den, cením si toho, že se na naši poradnu obracíte a s důvěrou popisujete svůj příběh. Mrzí mne, že se cítíte špatně a rozumím tomu, že pokud to trvá již několik měsíců, nemáte chuť ani sílu se s někým vídat a že Vás napadá, že už to nemá cenu. Zároveň z toho, že sem k nám píšete, usuzuji, že třeba přeci jen ještě máte kus odhodlání k vykročení k radostnější budoucnosti a proto bych Vás chtěla ze všech sil podpořit. Z toho co píšete si představuji, že prožíváte pocity osamění, smutku, beznaděje. Zdá se, že kromě pocitů nepohody vnitřní, psychické i zdravotní, nemáte kolem sebe ani pohodu vnější, tedy podporu od okolí. Často je velmi léčivé a úlevné, pokud si můžeme s někým o takových pocitech promluvit. Uvádíte, že jste sama, přesto mne napadá, jestli třeba nějaký z rodičů, příbuzných, by mohli být do nějaké míry schopní s Vámi hovořit, sdílet. Ikdyž se člověku zpočátku moc nechce, většinou to úlevu přináší, navíc mít spojence a podporu na některé kroky je fajn. Můžete se podívat do minulosti, co Vám dříve pomáhalo překonávat těžší období, například alespoň rekreačně sport, ve kterém jste závodila, či nějaké oblasti umění ať již tvůrčí anebo jako divák, relaxace, četba, cvičení, cestování, a podobně. Také máte možnost obrátit se na odbornou pomoc, psychologa či psychiatra, podle délky a hloubky Vašich obtíží bych to již doporučila zvážit. Kombinace psychoterapie a farmakoterapie by ve Vašem případě mohla přinést úlevu a více energie do života, psychoterapie pak také podporu při zvládání nároků každodenního života či změn. Kdybyste cítila, že se Váš stav nelepší, anebo se dokonce horší, můžete kontaktovat některé z krizových center v okolí Vašeho bydliště, či zavolat na krizovou linku, abyste na těžší chvíle nemusela být sama. Držím Vám moc palce a přeji hodně štěstí.
Zpět na seznam