Závislot na telefonu a osamělost
Dobrý den, nevím kde začít. Je mi 16let, studuju na gymnáziu v menším městě. Zhruba třetím rokem trpím pocity osamělosti. Tento rok se ale vše rapidně zhoršilo. Nejsem šťastná, nemám smysl života. Chodím do školy, která mě nebaví, naší třídu nemám ráda, s těmi lidmi si absolutně nerozumím. Ve třídě mám jen jednu kamarádku. Můj den přes školní rok vypadá asi takto: Ráno vstanu a ani nevím proč, jelikož nemám nic co by mě čekalo, nemám se na co těšit. Ani nesnídám, protože jsem vystresovaná ze školy. Pak jdu do školy, kde mám celý den sevřený žaludek. Přijdu domu, sedím 5hodin u telefonu, pak se připravím do školy a jdu zase spát. Můj život je jen telefon a škola. Teď o prázdninách jsem celé 2měsíce doma, nevycházím z domu. U nemám chuť se ani ráno probudit, protože není důvod. Pomalu nejsem schopná se převlíknout z pyžama a umýt se, protože nic nemá smysl. Mám permanentně nijakou náladu, některé dny i špatnou, že si i pobrečím.Nic mě nedělá šťastnou, nevidím důvod proč se o sebe starat, kupovat si nové oblečení, snažit se být hezká, když jsem stejně jen doma u mobilu a žiju stereotypní život. Chtěla bych si najít přítele, ale žiju v malém městě, kde znám všechny a nikdo mě tu nezaujal. Lituju, že jsem nešla na školu do Prahy, mohla jsem poznat nové kamarády, přítele, ale hodně času bych musela trávit v dopravě. Kéž bych tenhle život mohla vyměnit za jiný. Mých pár kamarádek je na tom hodně podobně jako já, také neustále sedí doma u mobilu. Nevím jak dál.
Michael Kostka
Odpověď odborníka:
Dobrý den,
k odpovědi peer poradkyně není moc co doplnit. Na takto strávené dny bych se také netěšil. Za možnou cestu ke změně považuji zařazení aktivit, které vám budou dávat smysl či vám alespoň uleví. Nejlépe pokud budou pravidelné a budete při nich potkávat další lidi z kterých se časem mohou stát přátelé. V principu je jedno zda půjde o sport, ruční práce či třeba divadelní kroužek nebo klub deskových her - vyberte si dle svých zájmů a dostupnosti.
V řadě i malých měst fungují nízkoprahové kluby pro mládež, kde je možno zajímavě trávit čas i sdílet své potíže (a hledat možná řešení) s pracovníky centra.
Můžete též vyhledat psychologa či psychoterapeuta.
Držím palce, ať se vám daří změny uskutučněvat.
Jana
Odpověď peer poradce:
Dobrý den, nejdřív bych vás chtěla povzbudit, že nejste zdaleka jediná, kdo má ve vašem věku podobné problémy (mrkněte jen v naší poradně). Jako byste se pohybovala v začarovaném kruhu: čím víc se propadáte do pasivity, tím je vám hůře a tím zase máte ještě míň sil něco změnit. Z vlastní zkušenosti znám, že v takových stavech musím sebrat poslední síly a začít něco (cokoli se dá) dělat. A vím, jak je to těžké. Ale znáte tu píseň „Dělání, dělání, všechny smutky zahání“? Energii opravdu musíme někde dobíjet a přesně jak popisujete, někdy se zdá, že vůbec není kde. Zkuste jít ven, do přírody, zkuste někde nenápadně pozorovat lidi (a všimněte si, jak často chodí smutní – každý něco máme), zkuste jít na masáž nebo do kina, něco si přečíst – a to i když vás to nebude bavit, přinuťte se, třeba začne. Zkuste vyburcovat kamarádky, které jsou na tom stejně – přece se, holky, nevzdáte! Na mobilu a sociálních sítích se všichni prezentují ve šťastných okamžicích, přitom to často je jen zdání. Ale pocit, že všichni okolo jsou šťastní, v nás vyvolává dojem, že když nejsme, nejsme normální. Na vašem místě bych taky vážně zvažovala, jestli tu školu nezměnit, zvlášť pokud víte, že by vás jiná bavila. Píšete „Kéž bych tenhle život mohla vyměnit za jiný!“ Můžete. Nikdo jiný to za vás nemůže udělat. Ale zároveň není žádná hanba říct si o pomoc. Pokud to sama nezvládnete, zkuste zavolat na linku pomoci, objednat se do pedagogicky-psychologické poradny, najdete je na internetu. Co rodiče, nepomohli by vám najít psychologa, který by vás podpořil? Všichni máme v životě těžké chvíle, mnoho z nás zná stavy podobné těm vašim. Nejste v tom sama. Neztrácejte důvěru, že bude líp. Moc vám to přeji.
Zpět na seznam