zoufalství a vztek

Dobrý den, od 13 let cca do 18 jsem měla mentální anorexii, od cca 18 let trpím každodenními bolestmi zad, na které nepomáhá fyzioterapie, cvičení ani masáže. Zhruba před pěti lety se přidala schizofrenie. Mám za sebou tři ataky, momentálně jsem v remisi, přesto mě pronásledují zlé obsese, někdy agresivní myšlenky a představy. Chodím do jednoduché práce na poloviční úvazek, přesto se mi dělá ráno na zvracení, někdy opravdu zvracím. Bohužel čím déle se „léčím“, tím více mám pocit, že mi mizí naděje na nějaké zlepšení a „normální“ život – chodila jsem téměř čtyři roky na skupinové terapie do centra specializovaného na léčbu duševních poruch, zhruba stejnou dobu chodím na individuální terapie. Všichni se mě vyptají, jak věci jsou a případně na moje pocity (což mi, pravda, trochu pomáhá těžkosti nést), nikdy jsme se ale nedobrali k ničemu, co by zmírnilo mé obtíže. A přitom nemyslím, že bych chodila k nějakým „špatným“ terapeutům. Rodiče na mě naléhají, kdy se to zlepší a já se osamostatním. Teď snad chápou, že dělám, co umím, ale je to frustrující. Bohužel jsem studovala VŠ, takže mám důchod 3351 Kč a z částečného úvazku si na sebe nevydělám. Momentálně cítím obrovský vztek za prožitých 17 let utrpení, které bohužel nevypadá, že by někde mělo konce. Teď se zabít nechci, i když pokus už byl. Nějaká rada, doporučení, pomoc, naděje? Nebo prostě vydržet, držet dokud se nezblázním úplně?