Když Marie odcházela do důchodu, těšila se, že se bude starat o vnoučata, navštěvovat kamarádky, podívá se za svou dcerou do Francie a věnovat se své zahrádce.
Na jaře byla tři měsíce u dcery, přes prázdniny se u ní vystřídala vnoučata, s kamarádkami vyrazily do lázní. Na podzim se situace změnila. Syn s rodinou se zastavil ob týden, kamarádky stále častěji nemohly a tak se stávalo, že byla Marie celé dny sama. Zkoušela se různě zabavit, občas vypomohla známé v obchodě, ale stále víc postrádala pocit naplnění. Svůj dosavadní život spojovala s rodinou, ale obě děti se před lety odstěhovaly, s manželem, ten však před třemi lety zemřel na infarkt a poslední roky s prací v místní fabrice, kde byla mezi lidmi. Najednou si připadala osamělá a zbytečná. Postupně zjistila, že ji nebaví ani číst ani koukat na televizi, s ručními pracemi a křížovkami skončila už dávno. Synovi ani dceři o svých pocitech nic neřekla. Přestala docházet i do kostela, kam začala chodit po smrti manžela o to častěji teď navštěvovala manželův hrob a dlouhé hodiny u něj mlčky proseděla. Občas ji sousedi někam pozvali, ale Marie odmítala. Pak jednoho dne zkolabovala na ulici. Odvezli ji do nemocnice, kde zjistili, že je podvyživená a dehydratovaná. Za týden ji pustili domů, příčinu stavu neodhalili. Situace se po několika týdnech opakovala. Syn zařídil hospitalizaci v Praze na klinice, kde také nic, co by vysvětlovalo její obtíže, nezjistili. O svých pocitech nikomu nic neřekla. Návštěvy posílala brzy domů, jídlo, které ji přinesly, vyhazovala. V noci nespala, často plakala. Syn se rozhodl, že si vezme maminku po propuštění z nemocnice domů. Marie se bránila, měla pocit, že tím jen přidělá synovi a jeho rodině starosti. Po týdnu návštěvy u syna, když nikdo nebyl doma, napsala, že se vrací domů a odjela. Večer ji syn našel u ní doma v bezvědomí, kolem prázdná plata od léků. Zavolal záchranku, která ji odvezla do nemocnice. Po pár dnech ji převezli na psychiatrii, kde zůstala dva měsíce.
Ve společnosti pacientů a za podpory antidepresiv se stav Marie rychle zlepšoval. Pomáhala pacientům, podporovala je, poslouchala jejich trápení. Začala se opět cítit důležitá. Víkendy trávila u syna a souhlasila, že u něj po propuštění nějaký čas pobude. Za měsíc u syna se cítila jako dřív, starala se o vnoučata, občas něco uvařila a chodila na procházky. Stále si však připadala jako na návštěvě, proto se po nějaké době rozhodla vrátit domů. Rodina jí to rozmlouvala, ale Marie si trvala na svém. Po návratu zase začala chodit mezi lidi, navštěvovat kamarádky, znovu nastoupila na malý úvazek do obchodu a pořídila si psa. Denně si volala se synem. Prožila spokojené léto a podzim. Vánoce strávila u dcery. Marie stále užívá antidepresiva a dochází na kontroly k psychiatrovi.