Jmenuji se Jana, je mi 24 let a už 10 let trpím panickou úzkostnou poruchou a depresemi. Vše začalo na základní škole, do kolektivu jsem nezapadala, nebyla jsem nijak zvlášť oblíbená a hlavně mi nikdy nešla matematika, čehož učitelka velmi ráda využívala, aby mě zesměšnila před kolektivem. Šikana začala v šesté třídě, kdy si spolužáci začali všímat, že nemám mobil, nemám stejné záliby, jsem tichá a hlavně citlivá. Začalo to urážkami, potom schovávání věcí, psaní sprostých slov do sešitů, nakonec nadávky, vyhrožování a mlácení. Tím vším jsem si prošla od šesté do deváté třídy. Nakonec jsem se zhroutila, odmítala jsem chodit do školy, simulovala jsem, jen abych mohla zůstat doma, čehož si všimli rodiče a vše prasklo. Máma se vypravila do školy za třídní učitelkou, ale výsledek byl katastrofální. V podstatě mě třídní učitelka poslala na chodbu a ostatním lidem řekla, že jedna žákyně je šikanována, vyjmenovala agresory a pohrozila jim třídní důtkou. Jasně že se všichni dovtípili kdo tam je šikanovaný, když jsem musela být celou dobu na chodbě. Nic se proto nevyřešilo a šikana pokračovala dál, já jsem se zhroutila a nastoupila ambulantní léčbu na psychiatrii.
Protože jsem měla špatné známky, nevzali mě na střední školu a v úvahu přicházel jedině učební obor. Vybrala jsem si učební obor prodavačka smíšeného zboží a po prázdninách nastoupila na učiliště do jiného města. Bohužel do nového prostředí jsem zase nezapadla. Lišila jsem se zájmově a navíc jsem byla z vesnice, zatímco oni byli lidé z města. Jejich největší záliba byla chlast a kouření. Toho jsem se odmítala účastnit, ale ve třeťáku, kdy už jsem byla ze všeho zdeptaná, jsem s kouřením začala. Tou dobou už se u mě naplno rozjela panická úzkostná porucha a těžká deprese. Každé ráno jsem jela do školy se strachem, co se zase stane, co mi zase spolužáci provedou. Nakonec jsem ten tlak nevydržela a začala jsem chodit za školu. Hrozilo mi tedy, že nebudu připuštěná k závěrečným zkouškám, doma se provalilo moje záškoláctví a já měla doma i ve škole peklo. Nikoho nezajímalo, proč jsem do školy nechodila, všem bylo jedno, že mi bylo tak psychicky zle, že jsem tam nedošla, pro všechny jsem byla jen záškoláka a lhářka. Nakonec mě ke zkouškám pustili a já se dostala na nástavbu. Mezitím jsem si našla přítele, který ale trpí schizofrenií a je v plném invalidním důchodu. Rodiče ho nikdy díky této nemoci nepřijali. Na střední jsem sice nebyla oblíbená, ale lidé mi aspoň dali pokoj. Tak jsem ve stínu úspěšnější spolužačky – premiantky, kterou mi učitelé dávali za vzor, dokončila střední školu a odmaturovala. Nyní jsem tři roky po maturitě, ale práci díky úzkostem nemohu najít, a pokud už nějaké místo najdu, pokaždé se zhroutím, a buď mě vyhodí, nebo odejdu sama. Je mi hrozně zle, ráda bych vedla normální život, ale už nevím jak dál. Léčím se už desátým rokem na psychiatrii, užívám několikáté antidepresiva ale vše marné, pokud mě nesužuje deprese, mám masivní záchvat úzkosti. Nyní mám brigádu jako prodavačka, ale každý den chodím do práce se strachem, že tam něco pokazím. Bohužel už se mi několikrát podařilo udělat chybu a tak se jen třesu, kdy jim tam dojde trpělivost a vyhodí mě. Každý den žiju ve stresu, depresi, a začínám si myslet, že už pro mě není pomoci. Psychologů jsem vystřídala několik, bohužel nyní mám tak špatné směny, které se mi navíc den ode dne přehazují, že na psychologa nemám čas. Sotva si ho udělám na schůzku u psychiatra. Potřebuji pomoc, ale nevím, zda se jí dočkám. Lidé se ode mě pomalu odvracejí, to co teď žiji je vlastně jen taková parodie na skutečný život. Jsem ze všeho unavená a někdy si přeju jen ulehnout a už se neprobudit.
Jako by to nestačilo, ani doma to neklape. Otec mě shazuje, nadává mi do blbečků, vychvaluje úspěšnějšího bratra, který si hned po škole našel práci. Je mi ze všeho smutno, a nevím jak dál. Snad tento můj příběh aspoň někdo přečte a ujistí se, že v tom není sám.