Dejvické divadlo v Praze
Režie: David Kačab
Podtitul "komorní drama o lásce, zákoutích lidské duše i zločinu, který už se nedá vzít zpět" leccos napovídá. Nicméně, prakticky po celou dobu hry zůstáváme v nejistotě, kudy v příběhu vede tenká hranice oddělující fikci a skutečnost. Vše se odehrává ve strohém, prakticky prázdném bytovém interiéru, je tu jen křeslo osvětlené lampou s designem z 50.let , později přibude postel. Už při příchodu diváků do hlediště v křesle podřimuje muž. Starý mládenec? Nikoli, po chvíli přichází žena, novomanželka. Dívá se na něj láskyplně tak dlouho, až procitne. Hovoří s ním, je vlídná, vstřícná, usedlá... Na první pohled se zdá, že v této tiché domácnosti je vše v pořádku. Ale zároveň jako bychom cítili neviditelné chvění, předtuchu, hrozbu. Když Karel znovu osamí, přichází za ním jako by odnikud jeho bratr Josef. Postavička trochu bizarní, oblečená podomácku v ošoupaných šatech, ale plná vzpomínek a snahy rozebírat poctivě s bratrem jeho problémy, být jeho rádcem. Je to ale takový malý našeptávač. Když se náš hrdina vztyčí z křesla, v porovnání se svým bratrem vypadá skoro dvakrát větší, ale přesto je daleko křehčí... Poklid domácnosti je narušen příchodem Mariina bratra. Prý přijel z Ameriky, je to floutek, který se rád směje, je hlučný a přespříliš společenský. Marie se pod jeho vlivem před očima proměňuje. Začne se provokativně oblékat, odchází s bratrem na flámy, Karlovi se ztrácejí se peníze, a pak vidíme, že vztah těch dvou rozhodně nevypadá jako sourozenecký, spíše milenecký. Své pochybnosti náš hrdina Karel řeší se svým bratrem, který pravidelně dochází na návštěvy do jeho zšeřelé samoty. Záblesky podivného světla, ve kterých se odehrávají nové a nové Mariiny prohřešky, jsou jako rány kladivem do hlavy, pod jejichž silou se Karel hroutí. Můžeme se pak divit, že Josef dá Karlovi do ruky nůž, aby mu pomohl situaci vyřešit? Výkony herců Dejvického divadla jsou skutečně pozoruhodné. Souhra dvojice bratrů - Karla v interpretaci dvoumetrového Pavla Šimčíka a jeho malého alter ega Josefa v provedení Jaroslava Plesla - působí velice autenticky. Je to dokonalá symbióza, jsou jako dvě strany jedné mince - jedna s ostrými rysy a vyhraněnými názory, druhá jakoby rozostřená. Leccos z jejich vztahu tušíme, ale jaké tajemství ty dva spojuje, se dozvíme až na samotném konci. O to výraznější, akční, je dvojice Marie (Klára Melíšková) a jejího bratra Jiřího (Václav Neužil), zkreslující ty dva až do karikatury. Něco tu nesedí - vždyť jsou chvíle, kdy jsou divákovi sympatičtí, ale podivné světlo jako by je očarovalo a zaselo do nich zlé semeno. Nebo je to všechno jinak? Z jakého úhlu vlastně my, diváci, sledujeme příběh? Z jiného světa v závěru přichází postava Ermanna (Alois Švehlík), člověka s klidným hlasem, který hladí, uklidňuje zmučenou Karlovu duši. Jako kuriozitu dodejme, že drobnou roli si v Hlasech zahraje také dramaturgyně Eva Suková (v alternaci s ředitelkou divadla Evou Měřičkovou). Ale jak tenhle příběh dopadne, jaká je pointa, není možno prozradit. Na to se musíte přijít podívat do divadla...