Stupňující se sebepoškozování

Dobrý večer, v různých obdobích si od ZŠ občas ubližuju. Dřív to bylo hlavně kvůli škole (prošla jsem si psychickou šikanou), postupně už ale důvody nevím. Někdy je to kritika, jindy smutek nebo zlost sama na sebe, že jsem zas něco po... nebo prostě jen tak, mám tu potřebu, nevím proč, ale musím. Za ty roky si toho nejspíš nikdo nevšiml, rozhodně nikdo nekomentoval ani neřešil, ale s přestávkami se to táhne už 14let, takže máte představu, jak dnes vypadám. Poslední dobou mám ale problém, že k tomu "uspokojení" (nevím, jak to nazvat) potřebuju víc a víc. Už nestačí jen lehké zářezy a navíc je to častější. Během 2 týdnů jsem musela 2x na šití, protože jsem to vážně přepískla (poprvé 8 stehů a teď, několik dní po vyndání předchozích 14). Běžně bych nikam nešla, ale tohle už jsem si vážně nemohla ošetřit sama a navíc to dost teklo. Na poprvé jsem se asi poměrně uspokojivě vymluvila, akorát pár průpovídek, ale teď napodruhé už mi to neprošlo a já si uvědomila, že mám asi vážně problém. Doktor na mě chtěl zavolat psychiatra, nakonec jsem se tomu naštěstí vyhnula, ale začíná mi docházet, že s takovou k tomu stejně dřív nebo pozdéji dojde. Vůbec jsem nevěděla, co mu mám říct, jak zodpovědět jeho otázky a tak jsem většinu doby ošetření jen mlčela, koukala do stropu a dělala, že tam nejsem. Ve zprávě mám i doporučení, že bych měla někam jít, jenže co jim budu povídat? Zase koukat někam do zdi? A je vůbec možné tohle nějak ovlivnit, když vlastně ani nevím, proč to dělám? Díky Míša M.