Deprese?

Dobrý den Už nějakou dobu mě čím dál častěji přepadají závaly výčitek a smutku, kterým jsem ze začátku nevěnoval příliš velkou pozornost, jelikož jsem je považoval za normální depky které čas od času zažije každý. Tyto nálady se ale začali stupňovat a do mé hlavy se pomalu začala dostávat myšlenka, že by jsem je měl řešit. Nevadilo by mi kdyby jsem byl jen smutný, ale tyto nálady mi začínají znepříjemňovat život, ať už sociální tak osobní. Tento rok jsem nastoupil na střední školu na které mě to opravdu baví, ale nedokážu se soustředit o hodinách a ani doma když se snažím učit, dělá mi problém navazovat kontakty s lidmi a při jakékoli stresové situaci mám návaly horka, začnu se potit a motá se mi jazyk, s ničím takovým jsem nikdy problémy neměl všechno se to začalo dít nedávno. Ale největší strach mi nahání myšlenky na sebevraždu které se s těmito stavy také stupňují. Vím že by jsem nebyl schopen si sáhnout na život, ale přesto mi tyto myšlenky nahánějí strach. Moje vztahy s rodinou se také horší. Nejhorší na tom je, že mám jakýsi blok a nedokážu o tom nikomu říci. Rád bych to řekl rodičům, ale když se chystám začnu být hrozně nervózní a nikdy to nezvládnu i když vím že by mě podpořili a pochopili z toho důvodu že táta měl stejné problémy. Prosím o nějaké rady ohledně odborné pomoci, jelikož v tomto ohledu nemám zkušenosti a nejsem plnoletý. Děkuji - Oliver
Avatar

Michael Kostka

Odpověď odborníka:
Dobrý den, Olivere. Své potíže popisujete srozumitelně. Pochopitelné a sympatii vyvolávající mi přijdou i úvahy o tom, jakou pomoc potřebujete a že chcete na problémech pracovat. Říkám si, že základ vašeho sdělení rodičům by klidně mohl znít takto. Přemýšlím o tom, co by vám mohlo pomoci zahájit rozhovor na toto téma. Dát jim přečíst, co jste do naší poradny napsal? Napsat jim to jako dopis či e-mail s tím, že se o tom budete dále bavit osobně? (Můžete k němu i přidat svou představu, jakou podporu či reakci byste od nich potřeboval a čeho se naopak obáváte. ) Domluvit si podporu někoho dalšího, komu se svěřit dokážete (kamarád, další příbuzný, školní psycholog ...)? Tyto strategie i konkrétní možnosti pomoci můžete také probrat (telefonicky, emailem, pomocí chatu) na Lince bezpečí. Co se týká odborné pomoci, bylo by vhodné abyste navštívil psychologa či psychoterapeuta. Bývá potřeba se dopředu objednat, souhlas rodičů je do 15 let nezbytný ze zákona, mezi 15 a 18 rokem nemusí být ve všech zařízeních nutný (je však vhodné se o tom dopředu ujistit). Jak sám píšete, bývá často užitečné, aby rodiče o potížích věděli a mohli vás ve vaší práci po zlepšní podpořit. Držím vám palce.
Avatar

Jana

Odpověď peer poradce:
Milý Olivere, moc vám rozumím. Mám totiž podobnou zkušenost – s úzkostně-depresivní poruchou a vše, co popisujete, moc dobře znám včetně touhy prostě už nebýt (taky bych to nerealizovala, ale byla to úlevná představa). Myslím, že uvažujete správně v tom, že je dobré to začít řešit, zvlášť když stavy začínají být nesnesitelné a zasahují do všech oblastí života. Mně osobně pomohla nejvíc psychoterapie. Zjistila jsem, že smutek, únava a beznaděj vlastně plynuly především z toho, že jsem dokázala sama sebe obviňovat z kde čeho, měla nízkou sebeúctou a sebehodnocení (navzdory tomu, že jsem byla v životě vlastně ve všem velmi úspěšná) a následně začala mít vlastně ze všeho neurčitý, ale stále přítomný strach. S terapeutkou jsem díky jejím otázkám a postřehům toto vše začala sama vidět a postupně to i měnit. Chtělo to trpělivost, nestačily k tomu dva tři rozhovory, ani setkávání jednou za měsíc. Ale stálo to za to, moc se mi ulevilo! Pokud je pro vás zatím těžké mluvit s rodiči, zkuste jako první věc poradit se na telefonické lince bezpečí. O těžkých věcech je někdy snadnější mluvit s někým cizím, než s blízkými. Případně vám tam i poradí, kde ve vašem okolí najít někoho k osobnímu setkávání. Moc vám držím palce.


Zpět na seznam