Mladsi sourozenec
Dobry den, chtela bych se na Vas obratit s prosbou o pomoc, radu. Mame 2,5 leteho syna a pred 4 tydny se nam narodil druhy syn. Syna jsme na miminko pripravovali od zacatku, tesil se na nej. Od miminka dostal v porodnici darek, byl nadseny. Ale jak jsme prisli domu, zacal se chovat hrozne. Zlobil uz predtim, ale ne v takove mire. Ted se na sebe snazi upozornit, neposloucha a dela si co chce. Ted ke vsemu zacal maleho tahat za ruce a nohy a dnes ho zatahl tak, az ho otocil na brisko a malem vytahl z postylky. Je fakt, ze ze zacatku jsme mu rikali, at na nej nesaha, zakazovali jsme. Ale neco jsme si o tom precetli a muze brasku pohladit, dat mu pusinku, pochovat ho s tatou, pomaha mi pri prebalovani a kouka pri koupani. A pak jde a ve vterine udela nejakou schvalnost a ublizi mu. Uz mam o maleho strach. Nemuzu se od nich hnout na krok. Starsimu rikam, jak ho mam rada, cteme si, hraju si s nim, mazlime se, ale kdyz mu neco provede, ujedou mi nervy a kricim na nej (manzel taky) a dostane za to pres ruce nebo na zadek. Snazime se mu vse vysvetlit, vsechno odsouhlasi a jde to udelat znovu. Uz si nevime rady. Sama si pripadam, jako nejhorsi matka na svete, ze nedokazu vychovat sve deti a strasne me to vnitrne uzira. Moc dekuji za odpoved a radu.
Michael Kostka
Odpověď odborníka:
Dobrý den,
profesně s dětmi nepracuji, proto nejsem schopný vám dát odbornou radu v klasickém slova smyslu. Mohu vám však nabídnout zkušenost rodiče - ve výchově a vývojové psychologii nadprůměrně poučeného laika. Přibližně před čtyřmi lety jsme s vlastními dětmi zažívali situaci snad téměř totožnou. Dceři bylo 2,5r. , na sourozence se těšila, připravovali jsme jí, vše s ní probírali, dostala dárek atd. Téměř okamžitě po narození začala testovat co se s bráškou dá dělat a co vydrží. Chvílemi ho hladila a pusinkovala, v zápětí za něco tahala či třeba štípala, někdy buchla, asi 3. den ho vyklopila z košíku na parkety ... Zkoušeli jsme podobné věci jako vy - vysvětlovat, dávat pozornost, zapojovat do péče, po ubližování jsem dceru někdy i vynášel na chodbu, ale bezprostředně nic z toho výsledek nepřinášelo. Dodnes mám živě v paměti, jak to bylo k uzoufání, občas jsme měli pocit, že nemůžeme ani odejít na záchod a nechat je o samotě... Časem se to zmírnilo a přešlo to. Dnes se mají moc rádi i když se někdy hodně pohádají, nebo jsou na sebe jinak oškliví. Ani zpětně mě nenapadá, co šlo dělat více a z vašeho popisu mám dojem, že vše podstatné již děláte. Důležité je tuto situaci vydržet a "přežít". Pro to je dobré si uvědomit, že řadu věcí nedělá starší sourozenec naschvál, že je to velká a náhlá změna na kterou se nedá dopředu zcela nachystat. (I u dospělého se liší představa "jaké to bude až budu mít doma miminko" od následné reality. Jak velký rozdíl to musí být u 2,5l. dítěte, kterému to vysvětlujeme?) Stejně tak je dobré si uvědomit, že řadu věcí jako rodič neovlivním hned, a že je třeba trpělivosti a vytrvalosti. Je potřeba také nezapomínat na své potřeby - využívat možnou podporu a čas na oddych.
Držím vám palce, a pevně věřím tomu, že po letech budete na toto období vzpomínat jako na "zběsilé" (například), které se vám nakonec podařilo překonat.
Lenka
Odpověď peer poradce:
Dobrý den, i když nemám podobné zkušenosti, dokáži si představit, jak je Vaše situace složitá. Určitě se snažíte co nejlíp své děti vychovávat, nemusíte si nic vyčítat. Na Vašem místě bych se obrátila na dětského psychologa a svoji situaci konzultovala s ním. Věřím, že spolu najdete způsob, jak postupovat a postupně Vaše potíže vyřešíte. Držím Vám palce a přeji hodně štěstí.
Zpět na seznam