Otrávenost

Dobrý den, reagovat na vaši otázku /úvahu pro mě vůbec není snadné. Je sice jednoduše formulovaná a zcela legitimní, ale odpověď na ní složitá, zvláště pokud musí zaznít písemnou formou bez možnosti dialogu.. Úvahy a spory o to, zda je člověk přirozeně dobrý nebo zlý se ve filosofických a pedagogických disputacích vedou přinejmenším stovky let bez jednoznačného výsledku. Osobně je mi nejbližší názor, že (zjednodušeně řečeno) lidí kteří jsou „skrz naskrz“ dobří či zlý je poměrně malé množství. Většina je na škále „někde mezi tím“. Kde přesně, záleží na řadě faktorů – tom v čem vyrůstali, v čem aktuálně žijí a v neposlední řadě i na osobních rozhodnutí a svobodné vůli. Zajímavé jsou i výzkumy psychologa Zimbarda, které prokazují, že i dobří a slušní lidé jsou za určitých okolností schopni strašných činů a naopak „špatní“ lidé leckdy udělají chválihodný nebo statečný čin. (Jeho články a knihy stojí za přečtení.) Obecně mám zkušenost, že s naprostou většinou lidí se dá o běžných důležitých věcech domluvit, mnohokrát jsem byl mile překvapen vstřícností a ochotou pomoc neznámým lidem a to jak v Čechách, tak v různých zemích světa. Samozřejmě jsem zažil i situace nepříjemné, konfliktní i nenávistné, bylo jich však mnohem méně. Další pohled na toto téma: v dospívání jedinec řeší řadu vývojových úkolů. Jedním z nich je konflikt mezi představou a přáním o správném / ideálním fungování světa a realitou, která k ní má obvykle velmi daleko. Úkolem je pak vyřešení tohoto konfliktu a nalezení způsobu jak se tím v běžném životě příliš netrápit a dokázat žít. Za mě je ideálem najít rovnováhu. Zachovat si určitou míru idealismu, nerezignovat, snažit se přispět k lepšímu fungování světa a lidí kolem. Na druhé straně pak najít smíření s tím, že řadu věcí nemohu ovlivnit nebo k nim mohu přispět jen velmi málo a nemá proto smysl, věnovat jim přespříliš energie či pozornosti. V hledání takové cesty vám může být užitečná četba knih které se tématem zabývají, diskuse s lidmi kteří si kladou podobné otázky, nadhledu pomáhají relaxace a meditace, cvičení jógy nebo tai-či. Někomu může pomoci víra, konkrétní smysluplná práce včetně té manuální, umění, kvalitní a blízké vztahy. Podporou a pomocí v takovém hledání pak bezpochyby může být i psychoterapie - ve skupinové i individuální fomě. Držím vám ve vaší cestě i hledání palce!

Dobrý den, mluvíte mi z duše! Prožívám to úplně stejně, ač jsem o mnoho starší. Když začnu o světě a lidstvu přemýšlet (a kdybych to vždy včas nestopla), nemohla bych vůbec žít. Proto vám raději zkusím napsat, jak s tím nakládám. Hodně mi pomohla četba, neposledy mj. kniha Sapiens, ale i Revoluce vědomí, aj. Pak také východní rada: Žijte s vášní, udělejte maximum, ale pak nelpěte na výsledku, odevzdejte se - což se lépe napíše, než dělá. Taky mi pomohla věta: Svět je v pořádku, jen lidstvo ne - upínám se tedy k tomu, co v pořádku je. Snažím se vždy jednat tak, abych měla čisté svědomí - tj. sama se chovám ekologicky, slušně, poctivě a když jsem u opaku a můžu, upozorním na to. Nebezpečí je, že se tak člověk může pro druhé stát "osinou... víte, kde". Proto vždy mluvím za sebe ("Tohle je pro mě nepřijatelné", "Já to vidím jinak", ...) a šetřím s tím jen na ty vážné věci. A pak mě uklidňuje si připomínat, že svět, resp. lidstvo bylo vždycky takové, jako je dnes, všechny ty hrůzy a nešvary tu byly, jsou a budou. Jen my si namlouváme, že dnešní doba je lepší, bohatější, kultivovanější - ale v realitě tomu nic nenasvědčuje. Když ale podlehneme této mediální masáži, snášíme tu realitu ještě daleko hůř, protože si proti ní stavíme nereálné očekávání. Když je mi opravdu špatně, uvědomím si krásu přírody, cennost rodiny a blízkých lidí, krásu činů a chování těch dobrých (a ono jich je dost, jen nejsou tak vidět!). Zkrátka si cíleně všímám všeho, co jsou důvody k radosti a optimismu. Jinak by se nedalo žít - a to by přece jen byla škoda! Taky se snažím věřit, že mnoho lidí se nechová hnusně proto, že jsou zlí, ale jen hloupí. A že možná kdybych měla jejich rodiče a výchovu, byla bych taky - pak dokážu nešvary líp tolerovat. Pro vlastní duševní zdraví je důležité si i připomínat, že nemůžeme spasit svět - že pomáhat je dobré, ale máme mít úctu a soucit i sami k sobě, tj. nemá cenu se strhat. Kéž vám můj návod uleví. A taky to, že jsme minimálně dvě, kdo se takto cítí, ptá, přemýšlí a bojuje. Držte se.