Porucha osobnosti

Dobrý den, děkuji za důvěru, se kterou se do poradny obracíte. Prvně chci říct, že během dospívání je určitě normální, když prožíváme bouřlivé období. Když zažíváme výkyvy nálad, intenzivní emoce, které se vymykají kontrole, rychle se mění, také prožíváme nejistoty v souvislosti s ostatními lidmi a v kolektivu. Je přirozené, že se člověk během puberty a adolescence mění a může to být velmi náročné. Řada lidí má i mimo dospívání různé fantazie i o věcech, které se "nesmí" (jak píšete např. jaké by bylo někoho zabít), a nemusí se jednat o žádnou "poruchu", důlěžité je, že je neralizují, že ani vy je nerealizujete. Rozdíl mezi normální krizí v průběhu dospívání a počínajícími projevy poruchy osobnosti je pak především v míře a délce projevů, což na základě Vašeho psaní nelze posoudit (krom toho, že s jistotou diagnostikovat přes internet nelze). Nepíšete, jak moc Vás tyto prožitky a myšlenky omezují v běžném životě, jestli Vám brání ve vytváření a udržení uspokojivých blízkých vztahů (s rodiči, vrstevníky). Pokud vnímáte, že ano, určitě bych Vás k návštěvě odborníka (psychologa, psychiara) velmi podpořila. Ani ne tak pro určení "poruchy" ale proto, abyste sama pro sebe mohla najít cestu, jak s tím (se sebou, s úzkostí, s panikou, s depresí..) zacházet, abyste se mohla cítit lépe. Také existuje možnost pohovoru se školním psychologem, výchovným poradcem. Jak píše naše peer poradkyně, myslím, že z takového rozhovoru můžete hodně získat. Anebo jako první krok lze zavolat na bezplatnou telefonickou linku bezpěčí a poradit se, popřípadě si nechat konkrétně doporučit, na koho se obrátit ve Vašem místě bydliště. A pokud se můžete obrátit na někoho blízkého, ke komu máte důvěru (rodiče, prarodiče), mohla byste mít podporu i u nich. Ikdyž chápu, že to nemusí být snadné, se se svými pocity svěřovat. Držím palce a přeji, ať brzy najdete pro sebe dobrou cestu.

Dobrý den. Jako peer poradce sdílím s lidmi svou vlastní zkušenost s duševními obtížemi a také to, co mi pomáhá v zotavení se z nich. Když si vzpomínám sama na sebe ve vašem věku, některé prožitky bych mohla označit za podobné těm Vašim, ale jiné mi zní zcela cize a sama je ze zkušenosti neznám. Rozhodně jste ve věku, kdy jsou výkyvy nálad a chování velmi časté a patří k náročnému období dospívání. Zároveň asi sama uvědomujete, že některé Vaše prožitky jsou asi nějak odlišné od toho, co zažívají Vaši vrstevníci. Pokud budete mít možnost hovořit o svém prožívání s nějakým odborníkem, například dětským psychologem, myslím si, že tím nemůžete celkem nic ztratit, jen získat. Lépe se vyznat v sobě, odlišit běžné peripetie dospívání od specifičtějších potíží, které by mohly ukazovat na hlubší psychické problémy. Nezmiňujete se, jaký máte vztah s rodiči a zda se jim můžete svěřit. Začít lze také třeba přes školního psychologa nebo výchovného poradce. Já jsem se svými obtížemi dlouho nic nedělala a zpětně to vidím jako chybu. Přeji Vám hodně štěstí v nalezení té nejlepší podpory.