sebepožkozování
Dobrý den, asi cca před měsícem jsem se začala řezat na rukou a potom i na nohou. Čekala jsem od toho jakousi úlevu, jako když normální člověk je smutný a brečí, tak já se řežu, protože mám strašný problém s někým mluvit o mých pocitech a problémech, tak je radši všechny dusím v sobě a s nikým o tom nemluvím. Ale poslední dobou si nedokážu představit ani den bez toho, aniž bych se pořezala, začala to pro mě spíš taková samozřejmost, jako když si nejméně jednou denně čistíte zuby a když si je nevyčistíte, tak se cítíte nepříjemně a musíte celý den myslet na to, že jste si ty zuby nevyčistili a takhle to cítím i s řezáním. Navštěvuji psycholožku, ještě jsem jí to neřekla, ale chtěla bych, jenže se to strašně bojím, protože nevím jestli by to nemusela říct mým rodičům a já nevím jak by na to reagovali, protože jim nikdy neříkám o svých pocitech a problémech a mají mě za jejich neustále šťastnou dceru, která by tohle nikdy neudělala a bojím se, že mě nikdo nezastaví před tím, abych se nepořezala zase a zase dokud mi nezbyde místo. Někdy si představuji, že se říznu tak hluboko, že vykrvácím a myslím, že potřebuju fakt pomoct, ale všude kolem sebe mám žiletky a malé nožíky, na které se musím dívat každý den a je strašně těžké jim odolat, je to skoro jako by na mě volaly ať už se zase pořežu.
Michael Kostka
Odpověď odborníka:
Dobrý den,
připadá mi, že souvislosti prožívání a sebepoškozování popisujete velice trefně. Puzení k sebepoškozování výrazně ubyde, pokud se naučíte lépe vnímat své prožitky, ventilovat je nedestruktivním způsobem a zohledňovat je ve svém chování a rozhodování. V tom vám zajisté může být užitečná psychoterapie. Existuje i řada technik, jak nahradit sebepoškozující akt, který se postupně stává určitým rituálem a v lecčem se podobá závislosti. Dobrým začátkem je uspořádat si prostředí tak, aby k činu nenavádělo – vámi uváděných nožíků a žiletek se zbavit, nebo je alespoň uložit na hůře dostupné místo. I v tom vám, těměř jistě dokáže psycholožka pomoci a poradit. Účinnou pomocí mohou být i psychiatrické léky, třeba na přechodnou dobu.
Myslím, že pro efektivní pomoc je opravdu důležité, abyste s psycholožkou začala mluvit i o těchto tématech. Zda bude nezbytné to říci i vašim rodičům nevím, stejně tak nevím, zda to bude nezbytné udělat rychle, nebo až po nějakém čase. Jsem si však jistý, že vám i s tímto sdělením může psycholožka pomoci, tak aby vám bylo ku prospěchu. Můžete se domluvit na společném setkání s rodiči nebo jiných způsobech, jak vás podpořit. I v tomto případě je však nezbytnou podmínkou, aby o těchto straších věděla.
I když chápu vaše obavy, mám zkušenost, že mnohdy bývá informování blízkých velmi užitečné a prospěšné, byť emocionálně náročné. Zjištění, že je někdo na kom vám záleží ve vážných potížích často spustí podpůrné chování nebo změny, které vztahu ve výsledku prospějí.
Moc vám držím palce a přeji, ať najdete ve svém okolí dostatečnou podporu.
Magdalena
Odpověď peer poradce:
Dobrý den!
Děkujeme za Váš dotaz do poradny.
Popisujete Váš problém se sebepoškozováním, kdy nedokážete s někým mluvit o Vašich pocitech a problémech, a pak je radši všechny dusíte v sobě a s nikým o tom nemluvíte.
Je mi velmi líto, že Vám nemohu dát jednoduchý návod na to, jak takový problém vyřešit.
Již navštěvujete psycholožku, což považuji za důležitý první krok. Ještě jste jí však neřekla jak se sama poškozujete, přestože byste chtěla, protože se bojíte, jestli by to nemusela říct Vašim rodičům. Obáváte se, jak by na to reagovali, protože jim nikdy neříkáte o svých pocitech a problémech a mají Vás za jejich neustále šťastnou dceru.
Z textu nevyplývá, jestli vědí o Vašich terapiích u psycholožky?
Myslím si, že je důležité, aby Vaše psycholožka věděla o všem, co Vás trápí, včetně sebepoškozování.
Může Vám pomoci jen s tím, s čím se jí sama svěříte.
Moc Vám přeji, aby se vše obrátilo k lepšímu. Snažíte se o to a já Vám moc přeji, aby to vyšlo. Opatrujte se!
Zpět na seznam