Vynucování pozornosti či nemoc?
Dobrý den,
mám vnuka téměř 5 let, v dubnu se narodil druhý vnuk. Se starším vnukem jsem byla o víkendu na chatě, problém je v tom, že téměř každých 10-15 minut pořád říká, že se mu chce čurat a dále se ptá, kam může( jestli ke stromu, nebo na trávu, ke plotu a ptá se i dvakrát. Když jsem to synovi říkala, že by s ním měli jít na vyšetření, tak prý dětská lékařka zkontrolovala moč a říká, že jsou to psychické problémy, že vnuk chce upoutat pozornost na svoji osobu,zřejmě žárlí na sourozence ((3 měsíce). Syn mu nadává, ať neotravuje a mně říkal, že si toho nemám všímat a nemám mu odpovídat. Ale pokud je účelem tohoto chování snaha upoutat pozornost, tak to přece nelze řešit tím, že si ho nebudu všímat. Když jsem vnukovi říkala, že se mě nemusí pořád ptát na povolení zda může čurat a kam se může na zahradě vyčurat, ať to prostě udělá, tak to nepomáhá. Naopak je schopen se mě po 5 minách znovu ptát., kam se může vyčurat. Jak byste doporučili reagovat na takové chování.? S vnukem jsem si přitom celý den hrála na zahradě, koupali jsem se v bazénu, věnovala jsem se mu, takže neměl by mít potřebu si vynucovat pozornost tímto způsobem. Děkuji za odpověď
Jana Rašková Ottová
Odpověď odborníka:
Dobrý den, nejsem bohužel dětský psycholog, tedy je toto téma mimo mou specializaci. Obecně ale musím říct, že adaptace na příchod sourozence je pro každé dítě jinak náročná. Je určitě normální, že toto přizpůsobování se nové situaci trvá několik měsíců a také je normální, že se chování staršího sourozence dočasně i trvale mění, ikdyž souvislost s příchodem novorozence do rodiny nemusí být na první pohled zřejmá. U vašeho vnuka popisujete projevy (možná jeden z projevů změny v chování, o dalších nepíšete, ale předpokládám, že jich může být více souvisejících) že se často ptá, kam se může vyčůrat. Opravdu pak každých 15 minut čůrá, nebo se pouze ptá? Pokud jeho lékařka opravdu pečlivě vyloučila zdravotní problém (zánět či jiné obtíže), nabízí se uvažovat o psychologických souvislostech. Určitě s vámi souhlasím v tom, že nevšímat si ho není dobrá cesta a nadávat mu už vůbec ne. Dlouhodobě mu takováto reakce od otce může způsobit závanější psychycké obtíže (v oblasti sebevědomí, důvěře k rodičům a lidem obecně, úzkostných problémů, v oblasti vztahu k sobě a podobně). Proto vás určitě chci podpořit v tom, zvolit laskavější přístup. Píšete, že jste se vnukovi intenzivně věnovala a přesto dané chování nepřestalo. Pokud totiž denodenně zažívá nepohodu, se kterou se takto “vyrovnává”, bohužel jeden den je málo na to, aby se stala změna (to, co dělá, může být v tuto chvíli už částečně zvykem, pokud to trvá delší dobu, nebo způsobem, jak ulevuje vnitřnímu napětí). Považuji za dobrý krok vnukovi dopřát v rámci možností plnou pozornost i možnost být a hrát si s někým naplno. Také i přes jeho nízký věk si lze s ním o té situaci promluvit, tedy se ho se zájmem zeptat, jestli mu něco nedělá starosti, jaké to je, mít doma nového sourozence, co by si třeba přál jinak, jak je spokojený..a zkusit opravdu naslouchat a doptávat se. Ideálním krokem by bylo, pokud to, co popisujete, trvá déle než měsíc, navštívit dětského psychologa, který pomůže souvislosti lépe odhalit a navrhne vhodný postup bez tápání ve slepých uličkách. I jedna, nebo pár návštěv, může vašemu vnukovi (a celé rodině) velmi prospět. Rozhodně vás podpořím v tom promluvit s vaším synem, aby také v rodině zkusili přehodnotit dosavadní přístup a k malému synovi zkusili přistupovat s větším pochopením k tomu, že pro něj je nová situace opravdu nelehká, třeba i nahlédnout do nějaké literatury na toto téma. Držím moc palce, ať se vše brzy zlepší.
Zpět na seznam