Záchvaty úzkosti a paranoia
Dobrý den, jmenuji se Martin a je mi 19 let. Mám časté úzkostní stavy a paranoiu. Nevnímal jsem to jako problém, který bych měl řešit s někým jiným než jsem já sám, ale častěji jsem se začal “hroutit” - nemám na nic a nikoho náladu, ke všemu mám obrovskou nechuť a v nejhorším případě dostanu záchvat pláče a na nic se nezmůžu…
Jako největší problém vnímám paranoiu. Paranoia se mi nejvíc odráží ve vztahu s mojí přítelkyni. Štěstí v neštěstí - díky bohu jinde tyto paranoidní stavy prakticky už vůbec nemám. O mých paranoidních myšlenkách našeho vztahu jsem ji pověděl až nedávno. Přijala to s pochopením a ochotou mi pomoct. Než jsem ji vše začal otevřeně říkat, tak jsem měl své paranoidní stavy slabší. Teď je mám ale naopak silnější a častější, navíc i z “menších hloupostí”...
Úzkost u mě vždy přichází až po těchto paranoidních stavech nebo v čase, kdy si chci sám odpočinout. Tento můj odpočinek potřebuju a trvám na něm, ale z něj mám bohužel úzkosti nejčastěji. Většinou se buď semknu a dokážu fungovat nebo se začnu právě “hroutit”.
Jednomu psychologovi jsem již napsal žádost o poradenství, ale byl bych radši, kdybych tento problém mohl vyřešit jinak než u psychologa.
Michael Kostka
Odpověď odborníka:
Dobrý den, Martine.
Za pozitivní považuji, že si své potíže uvědomujete a hledáte způsoby, jak je zvládnout. Z vašeho popisu si nedokáži udělat přesnější představu o tom co vás trápí, a proto nemohu dát jasnější doporučení. Osobní kontakt s možností reagovat a doptávat se je v tomto směru mnohem výhodnější.
Považoval bych proto za vhodné, abyste si s psychologem či psychoterapeutem domluvil osobní schůzku.
Není mi jasné, proč byste raději své problémy řešil bez psychologa. Pokud se obáváte stigmatizace, tedy toho "co si o vás ostatní budou myslet", záleží jen na vás, komu o tom budete říkat. Mnohokrát jsemale od klientů slyšel i zkušenost "když jsem se s vým blízkým svěřil, překvapilo mě, kolik z nich a jejich blízkých u psychologa také bylo".
Držím vám palce.
Jana
Odpověď peer poradce:
Dobrý den, mám bohatou vlastní zkušenost s úzkostí, ale přesto si nedovedu z vašeho popisu představit, jestli jsou vaše stavy "poruchou" nebo jen vlastně odpovídají nějakým současným okolnostem vašeho života. Zkoušela bych se na vašem místě sama sebe ptát: existuje nějaký důvod, proč jste paranoidní? Co vlastně za paranoiu považujete? Jsou vaše obavy (ať už z čehokoli) nepřiměřené realitě?
Už z těchto otázek je asi vidět, že může být snadnější hledat na ně odpovědi s někým, kdo pomůže nezatíženým pohledem zvenčí. Mně se aspoň občas stává, že mám své problémy tak blízko, že na ně "nemůžu dobře zaostřit zrak", motám se v nich a ztrácím měřítko, natož pak výhled z nich ven. V tom mi kdysi rozhovory s psychoterapeutkou pomohly postupně se mé úzkosti i deprese zbavit a vlastně mě i naučily následně pak mé nitro takhle zkoumat a dělat si takový vnitřní úklid sama. Proto bych vám psychoterapii vřele doporučovala. Pokud ale přesto dáváte přednost tomu řešit to sám, taky mi hodně pomohly některé knihy, namátkou Zbavit se minulosti, Asertivitou proti stresu, aj. Pochopila jsem z nich, že úzkost může mít příčiny, které nejsou na první pohled zřejmé, že dělat chyby není neodpustitelné a mnoho jiných věcí, které mě úzkosti zbavily. Moc vám přeji, ať svoji cestu k větší vyrovnanosti taky najdete.
Zpět na seznam