změna chování
Vážený pane Kostka,
chtěla bych se zeptat na mou dcerku (4 roky). Je to asi rok, co jsem si všimla jejich záchvatu pláče, vzteku a odmlouvání v přítomnosti jiných osob a to zejména babiček. Nejdříve jsem si myslela, že to časem přejde, ale opak je pravdou. Problém se stupňuje, i když o tom s dcerkou často hovořím. Když je dcerka s prarodiči sama, bývá vše v pořádku, ale jakmile jsem u toho já, začne vše chtít dělat jen se mnou. Na babičky se mračí, odmlouvá jim, říká jen s maminkou. Když s nimi bývá sama beze mě, bývalo vše také normální. Ale 2 x se nám nyní stalo, že dcerka byla s prarodiči sama a pak ji něco přelétlo přes nos, řekla: kde je maminka, já chci maminku a dostala opravdu velký záchvat pláče-až vzteku, začne se celá třást a minule vyběhla i z domu pryč.Když dojdu, obejmu ji, ale ona je pak schopná ještě dalších 20 min plakat a kňourat, což už mi přijde trochu tlačené a začne boj o maminku s jejím bratrem (1,5 let).Prarodiče jsou z toho smutní, já se cítím bezradně a někdy jako mezi mlýnskými kameny. Můj manžel je teď na dva měsíce v zahraničí a my jedeme s prarodiči na dovolenou a už teď se toho začínám bát.Být týden doma s dětmi sama je pro mě teď větší pohoda než být s nimi, i přes to všechno, jak mi pomáhají. Dcerka prostě změní chování a já mám pocit, jako bych doma měla další batole. Také si uvědomuji, že dcerka mění chování i v kolektivu dětí. Kdy, mě přestane úplně vnímat a poslouchat. Děkuji velice za vaší radu!
Michael Kostka
Odpověď odborníka:
Dobrý den,
pracuji s dospělými a s dětmi mám omezené profesní zkušenosti. Vzhledem k tomu, že jsem měl příležitost, konzultoval jsem váš dotaz i s kolegyní, která se na práci s dětmi zaměřuje.
Shodli jsme se na tom, že vámi popisované chování považujeme za normální - tedy nepatologický - projev u takto starého dítěte. Oba jsme se též shodli na tom, že velmi podobné situace jsme zažívali i s našimi dětmi.
To ovšem nic nemění na tom, že jsou tyto situace emocionálně náročné, nepříjemné a je potřebné hledat strategie, jak se s nimi vypořádat.
V první řadě mi přijde vhodné si uvědomit (případně též sdělit prarodičům), že dcerka vám to nedělá naschál a že jejím cílem není komukoli z vás ublížit. Dále je vhodné zkusit se zamyslet (a zčásti je možné se to dozvědět i od dcery), co je nevyřčeným cílem tohoto chování a podle toho s tím zkusit zacházet.
Z toho o čem píšete se domnívám, že se schází několik vlivů - snaha o jistou formu autonomie a rozhodování co budu a nebudu dělat (a s tím spojené konflikty) jsou v tomto věku vcelku obvyklé. Dalším vlivem, je soupeření o pozornost s malým bratrem, který s narůstajícími schopnostmi začíná být větší konkurencí. V neposlední řadě je pak významná preference matky před ostatními blízkými lidmi, což není nijak vyjímečné a obvykle signalizuje dobrý vztah s matkou. Není potřeba si vyčítat, že babičkám či v kolektivu dětí "něco nedělá" a vám ano - schopnost rozlišovat prostředí a přizpůsobit tomu chování je celkově žádoucí dovedností, přestože některé projevy mohou být neadekvátní či nepříjemé.
Z hlediska strategií bych tedy přemýšlel nad tím, jak vysvětlit příbuzným že se neděje nic hrozného i když to někdy dramaticky vypadá. Jak zvládat situace, kdy se dcera "zmítá" mezi příchylností / pozorností /vedení mezi několika dospělými. Jak dceři dopřát dostatek prostoru, aby si vás též užila sama. Snažil bych se dceři vysvětlovat a učit jí, jak si o své potřeby říkat jiným způsobem a unést dočasnou frustraci (třeba s vizí, že večer strávíte chvíli jen spolu).
Přeji vám hodně trpělivosti, protože tyto změny se nedějí přes jednorázovou intervenci, ale jde o dlouhodobý proces.
Zpět na seznam