Částečný invadlidní důchod pro duševně nemocnou.

Dobrý den, paní N. Vidím, že jste v dobrém kontaktu s psychiatričkou a věřím, že i ona by Vám poradila, ať si žádost na ID podáte. Určitě to dceři ulehčí životní situaci, může si hledat zaměstnání v chráněných podmínkách, kde není práce orientovaná tolik na výkon a bude mít nějakou finanční jistotu v případě práce na snížený úvazek. Centrum pro rozvoj péče o duševní zdraví nabízí myšlenku zotavení, kdy lidé s jakoukoliv nemocí mohou žít svůj život kvalitně a své zkušenosti třeba předávat dál. Zkuste se s dcerou inspirovat jejich stránkami: https://www.cmhcd.cz/centrum/uvod/ Přeji hodně sil. LV

Dobrý den, děkujeme za Váš dotaz do naší poradny. Na prvním místě bych chtěla ocenit Vaši snahu a podporu, kterou věnujete Vaší dceři. Pokud máte pocit, že sociální fobie Vaší dceři zcela znemožňuje schopnost pracovat, můžete si zažádat o invalidní důchod. Získat invalidní důchod na sociální fobii není jednoduché, i pro tento typ onemocnění však platí podobné podmínky k jeho získání jako u ostatních chorob. Především je tedy nutné, aby lékař stanovil závažnost onemocnění sociální fobií, a poté teprve bude přiznán invalidní důchod. Ale ještě bych se podívala na dotaz z jiného úhlu pohledu. Vaše dcera je mladá žena, život před sebou, již dochází na léčbu k odborníkovi (psychiatričce), zvládá distanční formu studia, za což ji velice oceňuji a zaslouží si uznání, čeho všeho je vlastně schopná. Někteří lidé dokážou žít s touto nemocí víceméně plnohodnotný život. Pokud má dcera schopnosti a dovednosti, jak s těmito obtížemi pracovat a zvládat některé situace, asi bych ji „zbytečně“ neomezovala a zkusila ji podpořit. Možná, že existuje v místě Vašeho bydliště nějaká organizace, která se zabývá podporou lidí s duševní nemocí nebo nabízí podporované zaměstnávání. Sama v takové organizaci pracuji a můžu říct, že mi to dodává jistotu nejen v pracovním procesu a užitečnost v životě, ale i určitou samostatnost (i finančně, nejsem odkázána na invalidní důchod) apod. Poněvadž bych asi na „normálním“ pracovním trhu asi moc neuspěla, zdá se mi tato varianta užitečná a člověka posilující oproti izolaci od okolního světa. Nepřipadám si v životě o něco ochuzená, ba naopak jsem vděčná za to, co dokážu nebo zvládnu a jsem mezi lidmi, i když se to nezdá, procházím neustálým rozvojem dalších mých schopností v rámci mých možností. Jsem člověk, který žije a nemám jen nálepku „pozor, duševně nemocná“. Doufám, že jsem Vám mohla kromě informací vnuknout i inspiraci pro další možnosti a přeji, ať se Vaší dceři a Vám daří, najít cestu k zotavení a do života. Přeji hodně štěstí a zdraví, držím vám oběma palce.