Disociální porucha osobnosti
Dobrý den, mám skoro 40tiletého jediného syna, který se odmala projevoval jinak. Stále měl problémy už od školky - nezájem, lhostejnost k jiným, chyběl mu respekt k ostatním, vytáčel lidi do běla, lhal, kradl atd. Domnívám se, že trpí disociální poruchou osobnosti. Nevydrží nikde v práci, je závislý na automatech, každému lže. Já mu dosud pořád pomáhala, ale žádné zlepšení, on se z ničeho neponaučí, mě jen využívá. Jak s ním jednat? Bydlí dosud v podnájmu s otcem, kterému krade peníze a ten ho chce vyhodit na ulici. Mám se dál snažit, nebo se smířit s tím, že mu není pomoci? K psychiatrovi nikam nechce, protože si myslí, že to nepotřebuje. Děkuji za radu, s pozdravem Motýlová.
Petr Příhoda
Odpověď odborníka:
Dobrý den, disociální (někdy označovaná také asociální) porucha osobnosti není nemocí v pravém smyslu, jde o osobnostní rys. Tito lidé neznají empatii a jednají většinou pro svůj momentální prospěch. Psychoterapie bývá velmi obtížná, pracuje se na změně maladaptivního chování s cílem, že jedinec pochopí, že chovat se sociálně je přece jen výhodnější. Přitom je třeba takovému člověku jasně dávat hranice.
Vlaďka
Odpověď peer poradce:
Dobrý den. Jako matka dětí naprosto rozumím tomu, že máte ochranitelské a pečovatelské sklony vůči svému synovi, i když už je dávno dospělý. Velmi moudře však vyhodnocujete, že i mateřská péče musí mít své hranice.
Pokud syn nemá žádný zájem své chování měnit, těžko s tím zvenčí kdokoli jiný něco zmůže. Proto si říkám, že už také máte právo myslet na sebe a podmínky vztahu se synem nastavit tak, aby nebyly na váš úkor. Mnohdy si lidé musí sáhnout až na samé dno, aby se v nich něco pohnulo a došlo ke změně. Proto chraňte především sebe a svůj psychický klid.
Přeji vám, aby se rodinná situace vyvinula k vaší spokojenosti
Zpět na seznam