Beckova stupnice pro posuzování závažnosti deprese (BDI-I)

Publikováno s laskavým svolením prof.MUDr. Jána Praška, CSc.

Máte před sebou dotazník obsahující skupiny tvrzení. Nejdříve přečtěte všechna tvrzení v určité skupině a vyberte si to, které vás nejlépe charakterizuje v tento den. Tvrzení označte. Pokud vám vyhovuje více tvrzení, zvolte to, které vás přece jen charakterizuje nejlépe.
































































Tento dotazník představuje pouze orientační a pomocnou metodu, přesné vyhodnocení duševního stavu – poruchy nebo zdraví – vyžaduje osobní kontakt s psychologem nebo psychiatrem.

Dotazník byl vytvořen primárně k průběžnému sledování změn stavu, jednorázové vyplnění nemusí být směrodatné.

V případě pochybností o zjištěném výsledku doporučujeme konzultaci s odborníkem, neboť se u vás může jednat o jiné obtíže než depresi. Cílem zpřístupnění Beckova dotazníku je pomoci zájemcům k zamyšlení, přemýšlení o pocitech, o životní situaci, celkovém stavu.

Jako další podněty nabízíme ilustrativní životní příběhy lidí, kteří depresivní období prožili a zotavili se z něj, a dále informace o možných strategiích léčby a podpory.

Příběhy

Základní fakta o depresi:

Termínem deprese označujeme chorobný smutek. Jedná se o výrazně a dlouhodobě pokleslou náladu (několik týdnů až měsíců), pro kterou může nebo nemusí být zjevný důvod. Pokud se depresivní stavy během života opakovaně vracejí, nazývají se rekurentní nebo periodická deprese. Deprese může být různé závažnosti - lehká, střední nebo těžká. Je provázena typickými příznaky, jako je sklíčenost, úzkost, pocity neschopnosti, zoufalství nebo viny, ztráta zájmů, nechuť do aktivit, poruchy spánku (zhoršený či nadměrný) a chuti k jídlu (snížená nebo zvýšená) a další. Deprese může představovat život ohrožující onemocnění, neboť velmi často přináší i sebevražedné úvahy.

Léčebné možnosti:

Existují dvě základní linie léčby – psychoterapie a farmakoterapie. Psychoterapie (léčba psychologickými prostředky, hlavně rozhovorem) může být dostačující metodou u lehčích forem deprese, těžká deprese většinou vyžaduje i použití farmak čili léků (čili medikace). Nejvhodnější je kombinace obou metod. Je třeba vědět, že žádná léčba nepřináší výsledky ihned. Naopak je třeba se vyhnout rizikovým postupům jako je „samoléčení“ alkoholem; přináší pouze chvilkovou úlevu od tísně a hrozí, že k základnímu problému přibyde ještě další – závislost.

Velký význam má rovněž dostatečné poučení pacienta i jeho okolí (rodiny, přátel), aby blízcí lidé mohli být nemocnému oporou. Osvědčily se i svépomocné skupiny – vzájemná podpora lidí se stejnou zkušeností. K plnohodnotnému zotavení z nemoci je pak potřeba odhodlání, trpělivost a aktivní přístup k léčbě.

MUDr. Zuzana Foitová

Zkušenosti peer poradců

Lenka

Mojí diagnózou je bipolární porucha. Léčila jsem se především, když jsem byla v manické epizodě, často s pobytem v léčebně. Zažila jsem ale i těžké deprese, které mi subjektivně připadaly podstatně horší. Zdálo se mi, že mi nic nepomáhá, léky nezabírají. S lékařem jsme zkoušeli různá antidepresiva, měla jsem pocit, že nemají žádné účinky, nebo že mi je ještě hůř. Lékař mi vysvětlil, že účinky psychiatrických léků bývají často individuální a chce to trpělivost. Také jsem byla na různých vyšetřeních včetně neurologického, všechny výsledky byly v normě. Byla to ale pro mě důležitá informace, protože v depresi jsem měla pocit, že mám všechny možné nemoci, což ještě zhoršovalo můj psychický stav. Do teď mi vlastně není zcela jasné, jak jsem se z depresí dostávala. Nezdá se mi, že by to bylo především působením léků. Bylo to hlavně snahou se pozitivně motivovat, pracovat s psychikou a dalším důležitým faktorem, kterým je čas.

Agáta

Dobrý den, milí čtenáři. Cílem tohoto příspěvku je podělit se s vámi o mou vlastní zkušenost s depresí. Hned na začátku musím říci, že se mi dost těžko popisuje, co to vlastně je, nebo lépe, kdy se mi to přesně stalo a kdy to bylo něco jiného, podobného. Tak třeba zažila jsem mnoho dní dlouhotrvajících smutků z nešťastných lásek a nevyvedených, nebo špatně se vyvíjejících vztahů, z mnoha nezdarů v životě. Lékaři říkají, že pravá deprese trvá minimálně jeden měsíc. Vzpomínám si na krátkou depresi, která trvala přesně 30 dní. Začala užitím lehké drogy a měsíc mi trvalo, než jsem se vypořádala s pochody v hlavě, které následovaly. Měsíc jsem probrečela. Byla to deprese? Nebo snad to bylo tehdy, když jsem se dozvěděla, že mám duševní onemocnění a měla jsem pocit, že jsem skončila? Dělala jsem ze zoufalství kotrmelce na tvrdé zemi, nebo stála chvíli v mrazu, abych cítila, jak se udeřím, že mrzne, tedy alespoň něco abych cítila. Těžko říci. Opravdu divně mi bylo po propuštění z léčebny. Ležela jsem celé dny v posteli, uvařit si čaj byl hrdinský výkon a spala jsem více než 10 hodin denně. Lékaři mluvili o „postpsychotické depresi“, tedy o depresi, která přichází po atace schizofrenie. Později jsem se také dočetla, že léky, které jsem během hospitalizace dostávala ve vysokých dávkách, mohou někdy u někoho depresi i vyvolat. Když jsem přestála nejhorších pár dní a přesytila se spánku, podařilo se mi promluvit s lékařkou a dostala jsem antidepresiva, po kterých se mi velmi ulevilo. Hrůzná depresivní epizoda už se ke mně nevrátila. Definitivním vítězstvím jsem si ale také neprošla. Dnes pracuji, žiji, snažím se existovat se ctí a dobrou náladou.

Jana

Při prvním "oficiálním" propuknutí deprese pro mě byla velkou úlevou antidepresiva! Po dvou týdnech ze mě byl nový člověk, nejen uvnitř, ale i okolí si všimlo jednoznačné změny. Když jsem se po dalších 4 letech, během nichž jsem většinu času prášky "zobala", doslova sesypala, byla 2 měsíce na neschopence a pak přestala chodit do práce úplně, dávali mi větší a větší dávky a výsledkem bylo jen to, že jsem vegetovala. Až jedné osvícené psycholožce došlo, že mých nahromaděných stresů je moc a doporučila mi denní stacionář. Ten byl pro mě velkou úlevou, ale 6 týdnů nemohlo podstatně změnit moje dosavadní celoživotní návyky. Po nějaké době tedy účinky stacionáře vyprchaly a mně bylo zase čím dál hůř. Stav se stal chronickým, navenek jsem fungovala bezchybně, po asi 2 letech doma jsem zase začala chodit do práce, ale časem se k depresím přidaly ještě úzkosti a to bylo opravdové peklo. Až tenkrát jsem si sama vyhledala psychoterapeutku a asi 4 roky k ní chodila pravidelně 1 x týdně. Postupně jsem odhalovala, jak nemocné bylo vlastně odjakživa moje smýšlení (o sobě, o světě) a začala chápat, že "oficiální" propuknutí nemoci bylo jen logickým vyústěním mnohaletého zacházení sama se sebou. Teprve díky terapii jsem začala chápat a postupně měnit svoje vnitřní nastavení, jen díky terapii se můj život změnil z vegetování (ač navenek fungujícího) na žití. Kdybych nezměnila sama sebe, byla bych dnes nejspíš léky utlumená, na okraji společnosti živořící troska.

Veronika

Překonávat depresi u mě v první řadě znamená vyvinout snad nejvyšší míru trpělivosti. Pokud je to jen trochu možné, soustředit se pak na jakékoliv pozitivní věci v mém životě od těch nejdůležitějších jako je například přátelství či rodina až po zdánlivé maličkosti jako pěkné počasí či dobré jídlo, autosugesce hrála v mém případě velkou roli. Když je nejhůř pomáhá spánek. Neustálé přemítání o tom, jak se z nepříznivé situace vymanit je sice pro člověka s depresí ohromně vyčerpávající, ale přeci jen jenom my sami ji známe nejlépe a můžeme také požádat o podporu některé z pomáhajících profesionálů a pokud se nevzdáváme, vždy máme naději na její řešení. Napadají mě slova jako odpuštění, tolerance a to nejen vůči okolí, ale především vůči sobě samému a nakonec nový

Eliška

Milí čtenáři, sic obsah mého krátkého psaní, nevyplní zrovna veselé téma, vše dobře dopadne. V roce 2008 jsem onemocněla. Součástí těchto kritických časů byla i deprese. Opakované a neúspěšné boje s nemohoucností mne po pár letec h přesvědčily, přehodnotit svůj postoj a plně se depresi oddat. Měla jsem velké štěstí, prostředí mi to umožnilo. Pozorováním svého duševního stavu, jsem ve světlém okamžiku vystrčila růžky a opět se pokusila o aktivní projev. Jsem bezdětná, pracuji na poloviční úvazek, psychoterapii jsem nenavštěvovala a ústředním projevem aktivity se pro mne stal sport. Stabilitu pociťuji cca během roku 2016. Je to sice zatím velmi krátká doba, dělat závěry, ale s jistotou mohu napsat, že jsem velmi spokojená.