Psychoterapie pohledem psychologa a člověka se zkušeností s duševním onemocněním

Co se dá psychoterapií léčit? Bude to znít trochu nafoukaně, ale z  psychických nemocí a obtíží vlastně skoro všechny. Tedy přesněji – někdy se snažíme ovlivnit samotnou příčinu, u jiných se snažíme zlepšit  mechanismy jak se s obtížemi lépe vyrovnat, jindy může být cílem alespoň trochu lépe unášet těžký osud. Někomu se podaří pomoci tak, že to můžeme označit za úzdravu, někdy je dotyčnému znatelně nebo o něco málo lépe a někdy se nepovede nic znatelného.
Kromě psychických obtíží se psychoterapie používá i v léčbě somatických a psychosomatických onemocnění. Psychika má prokázaný vliv např. na imunitu, bolest a hojení. U těžkých onemocnění a úrazů může psychoterapie pomoci minimálně ve smyslu přijetí a unášení této těžké skutečnosti.
 
V psychoterapii existuje celá řada forem (individuální, skupinová, párová, rodinná) a přístupů – způsobů terapeutické práce (např.: psychoanalytický, kognitivně-behaviorální, humanistický, gestaltistický, eklektický – tedy přístupy kombinující, přístupy pracující s tělem nebo výtvarnými prostředky atd.). Je tedy obtížné stručně vyjádřit něco univerzálně platného.
Dle mých zkušeností může psychoterapie výrazně pomoci v porozumění sobě sama a zacházení se sebou, ve zlepšení porozumění, komunikování a vycházení s druhými lidmi. Podle řady výzkumů může pomoci téměř u všech typů psychických obtíží – někdy je považována za metodou první volby, jindy bývá doporučována jako doplněk farmakoterapie nebo používána poté, co za pomoci léků, dojde k  základní stabilizaci nemocného.
Neprokázalo se, že by některý z psychoterapeutických přístupů byl obecně  výrazně účinnější, než přístupy jiné (i když se domnívám, že k některým typům problémů i osobností klientů více ladí některé přístupy).  Dále podle výzkumů záleží spíše na konkrétním terapeutovi a na tom, jaký vztah mezi ním a pacientem vzniká (jak si vzájemně „sedí“) než na druhu terapeutického přístupu.
 
Komu bych tedy psychoterapii doporučil? Vlastně každému, kdo má chuť pracovat na sobě a mezilidských vztazích (i když v případech kdy, není cílem léčba onemocnění, bychom měli spíše hovořit o osobnostním rozvoji – nicméně používané prostředky jsou totožné).
Komplikovanou otázkou je spíše komu jaký druh terapie..
A komu bych nedoporučil? Tomu kdo čeká rychlé rady a řešení, je přesvědčen, že se měnit či rozvíjet nepotřebuje.
 
Pro ty co hledají přesné definice a pro úplnost ještě uvádím...
Stručná definice praví (ale bohužel příliš neosvětlí), že psychoterapie je: „záměrné a cílené používání psychoterapeutických prostředků kvalifikovaným odborníkem“.
Podrobněji se dozvídáme, že: „Psychoterapie je především léčbou (sekundární prevencí), ale i profylaxí (primární prevencí, předcházením) a rehabilitací (terciární prevencí) poruch zdraví, která se uskutečňuje výhradně psychologickými prostředky, tedy prostředky komunikační a vztahové povahy.
Historicky je psychoterapie (léčba slovem) jednou ze tří základních léčebných metod. Dalšími jsou chirurgie (léčba nožem) a farmakoterapie (léčba bylinou). (zdroj: Wikipedie)
 
Mgr. Michael Kostka
 
Psychoterapie pohledem lidí s vlastní zkušeností s onemocněním
 
„V psychoterapii jde podle mé zkušenosti o spolupráci pacienta s terapeutem.  Zpravidla nezabírá hned, může to trvat několik sezení, měsíců. Je to práce na sobě. Psychoterapie nás může překvapit tím, že může být někdy i velmi nepříjemná a přitom kupodivu účinná, ale i příjemná a neúčinná. Existuje i zlatá střední cesta.  Záleží spíše na tom, zda člověk, který psychoterapii využívá, vidí efekt a na tom, zda se mění jeho chování, či prožívání, komunikace, vztahy, závislosti, atd. k lepšímu. A měl by umět také vnímat pohled svého psychoterapeuta. Důvěra k psychoterapeutovi bývá klíčová. Psychoterapii provádí buď psychiatr, nebo psycholog.  Psychoterapie u psychologa často bývá drahá, existuje ale i proplácená pojišťovnou, u té proplacené mohou být delší čekací lhůty.  Proto je dobré se na začátku léčby poptat na podmínky. Jsou různé směry a druhy terapií, většina z terapeutů se na nějaký specializuje.“
 
„Byl jednou jeden pacient, kterému  lidé i jeden odborník doporučili, aby docházel na psychoterapii, kromě jeho ošetřujícího lékaře.  A tak obdržel kontakty. Zavolal, podstoupil úvodní vyšetření a čekal. Byl překvapený, když se dočkal nabídky do jiné než individuální psychoterapie, o kterou měl zájem. A to alternativa dramaterapie, z důvodu přetížení psychoterapeutů. Toto odmítl a čekal dál. Když již uplynul čas, zavolal na místo, kde též podstoupil vstupní vyšetření a odpověď byla velmi podobná. Z důvodu přetížení Vás nemůžeme přijmout. Z jiného místa se odpovědi nedočkal a jiné místo nekontaktoval.“
 
„Má zkušenost s psychoterapií zahrnuje cca 2 pokusy kontaktovat placeného psychoterapeuta. Na jednom setkání bylo již při verbálním  kontaktu zřejmé, že jsme odlišné osobnosti a vzájemně si nesympatizujeme. Na jiném místě jsem se pokusila o cca 3 návštěvy, nevyhovovalo mi uchopení, které ode mne očekávalo verbální projev. Mluvíte, ale nechcete to.“
 
„Poprvé jsem absolvoval skupinovou psychoterapii v léčebně. Docela se mi to líbilo, lidé, kteří chtěli nebo mohli, tam ledacos zajímavého povídali, a já měl poprvé možnost říkat něco o svých pocitech. Co bylo pěkné, že každá skupina pokračovala relaxací. Leželi jsme na karimatkách a psycholožka k nám promlouvala milými slovy, jak se máme uvolnit, a kupodivu to šlo. Chápu dnes smysl slova v tomto procesu, jak je důležité. Domluvil jsem si individuální pohovor s touto psycholožkou. Přišel jsem k ní do podkroví pavilonu, sedl si nesměle do křesla a ona se přede mnou uvelebila na podlahu. Relaxovala asi. Poznamenal jsem, že je to obráceně než u psychoanalytika a usmál se. Nedívala se na mě, i když poslouchala. Nereagovala příliš, nesedělo mi to. Později si mne poslala pro oběd. Vzal jsem to, jako že mám úkol a odvozoval od něj svůj význam a léčbu. Nic moc. V sanatoriu po propuštění byla skupina pro čerstvé psychotiky, byla orientovaná na medicínu. Chválili tam rivotril. Po čase mě tam už moc nechtěli, bylo mi asi příliš dobře. Na intenzivním denním psychoterapeutickém programu, který probíhal od pondělka do pátku, jsem se celkem našel. Dodnes mám odtud kamarádky a dozvěděl jsem se hodně o nemoci, lécích, o sobě. Pak jsem si zvolil v témže sanatoriu terapeutku pro individuální psychoterapii a ta mi byla a je průvodkyní mým životem. Dává mi zpětnou vazbu na to, kdo jsem, co chci a co ne. Chodím k ní už šestnáct let a jsem rád.“
 
 
Domnívám se, že účelnost a prospěšnost psychoterapie je už dnes nezpochybnitelná, ale situace, jakou popisuje kolegyně ve svém příběhu, kdy se jí nedostalo požadované péče z kapacitních důvodů, není bohužel nijak neobvyklá a je tedy zcela pochopitelné, že po dvou marných pokusech snahu o navázání terapeutického vztahu vzdává. Smutným faktem je, že v ČR je kvalitních psychoterapeutů málo a v některých regionech ČR se jedná o službu naprosto nedosažitelnou. Přitom by mohla řadě lidí přinést účinnou pomoc, která je navíc z dlouhodobého hlediska levnější, než letitá farmakoterapie a nenese riziko závažných vedlejších účinků (ačkoliv jsem si vědom, že špatně vedená terapie může mít také vážné následky).
 
Petr Šturma, sociální pracovník