Dcera 18 let ztrácí o vše zájem

Dobrý den, je možné, že docházkou k psycholožce učinila vaše dcera zásadní krok pro lepší zvládnutí situace. To uvidíte časem - nebývá příliš běžné, aby se 2 roky trvající potíže radikálně změnily během pár sezení či dvou měsíců. Za vhodnou a sympatickou považuji vaši snahu o otevřenost a nabízenou podporu. Považoval bych za vhodné, abyste v tom vytrvala a dala dceři možnost rozhodnout se, zda a v jaké podobě pomoc využije. Ačkoli chápu, že je pro vás obtížné dceřině trápení přihlížet, bylo by výhodné abyste pracovala na vlastní životní spokojenosti. Dcera je již dospělá a proto je v pořádku (dokonce i žádoucí), když bude postupně budovat vlastní život a rodině se vzdalovat. Pokud s tím budete mít potíže a nebudete dlouhodobě schopná si „kvůli tomu užít života“, můžete využít psychoterapeutickou podporu i vy. Přeji, ať se vám oběma daří.

Dobrý den, naprosto chápu vás i dceru, měla jsem kdysi příšernou dermatitidu v obličeji a i v pozdějším věku jsem se cítila pod psa - a to šlo o měsíce a ne 2 roky. Myslím, že rozhovory s psycholožkou by dceři měly pomoci k tomu, aby nabyla větší sebejistoty a dovedla tento dočasný handicap lépe snášet, dívat se na to jako přechodnou věc a také si uvědomit, že každý člověk může mít něco, s čím a z čeho je nešťastný, ale že je škoda kvůli tomu "zabalit" úplně všechny části života. Když moji podobně starou dceru něco trápí, obvykle se snažím nenásilně přinášet příběhy lidí s velkým trápením, aby si mohla uvědomit relativitu svých potíží, to, že trable prostě k životu patří - a horší jsou ty trvalé. Víc se v takových obdobích svěřuji se svými různými bolístkami, aby si uvědomila, že není sama, kdo něco má. Dřív bylo důležité je uhlídat tu "nenápadnost"; přímé rady moc neúčinkovaly. Teď je jí 20 a už jde mluvit otevřeněji, často pak říká, že se jí uleví, když jí pomůžu si uvědomit, že mnoho lidí čelí větším katastrofám a co vše dobré přes daný problém v životě má. Pokud vás stav trápí příliš (píšete, že ani vy si nemůžete užívat život), možná i vám by pomohlo mít možnost se vypovídávat u psychoterapeuta a dostávat podporu, třeba i v tom, jak dceři nenásilně, ale účinně pomáhat. Ještě mě napadá, že když jsem čelila úzkosti a depresi, byly pro mě hovory s terapeutkou úlevné a často jsem počítala dny zbývající do setkání. Chodila jsem 1 x týdně a měla jsem k ní naprostou důvěru, že se snaží mi pomoct, ač jsem někdy byla netrpělivá a ač mě někdy i štvala. Nabýt sebedůvěru prostě nejde ze 2 sezení po měsíci, je to proces - ale úleva pak stojí za to. Držím vám oběma palce.